Reportáže v regionech
Kutná Hora
Historie Kutné hory je nerozlučně spojena s dolováním stříbrných rud na zdejším území. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě. První písemné zmínky o zdejších stříbrných nalezištích pocházejí z roku 1260. Podle legendy byly objeveny mnichem Antoněm při práci na klášterní vinici. Když si po těžké práci na chvíli zdříml, tak mu u hlavy vyrostly tři stříbrné pruty. Mnich označil místo nálezu kutnou a nález ohlásil v klášteře.
V Kutné Hoře pak vyrostly mnohé pozdně gotické stavby, obnovena byla i výstavba kostela sv. Barbory. Úpadek dolování nastal v polovině 16. století, protože rudní žíly směřují stále do větších hloubek. Další ránu zasadil koncem 16. století především obrovský příliv stříbra z Ameriky a po třicetileté válce nastal konec dolování stříbra.
Pokusy dolovat stříbro se poté sice pořád objevovaly, ale byly převážně neúspěšné. Za druhé světové války zahájila německá okupační správa těžbu olověných a zinkových rud, ve které se po válce pokračovalo až do roku 1991, kdy byl poslední důl uzavřen.
Historické centrum Městské památkové rezervace spolu s kostelem sv. Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci je od roku 1995 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Město Kutná Hora je členem evropského projektu EUROMINT. Jeho cílem je shromáždit informace o všech evropských středověkých a raně novověkých mincovnách.
Kutná Hora
Hrabalova cyklostezka
Na kolech budeme končit, a to proto, že jsme neodolali a vydali se do míst Bohumila Hrabala, do Kerska. Kdo by neznal proslulé filmy Slavnosti sněženek, Postřižiny či Obsluhoval jsem anglického krále natočené podle románových předloh právě Bohumila Hrabala. Většinu námětů přitom slavný autor čerpal z malebného kraje na Nymbursku.
Všechna místa spojena se jménem této svérázné osobnosti a jednoho z největších českých spisovatelů přibližuje unikátní trasa nazvaná výstižně „Hrabalova cyklostezka“, která velmi věrně kopíruje trasu z Nymburka až do Kerska, po které Hrabal rád chodil. Je na ní řada zastávek, rovněž autenticky hrabalovských: výletní vesnické hospůdky nebo krásná zákoutí podél Labe. Hrabalův život a vlastně i část jeho tvorby je ale taky spjata s Nymburkem, hlavně tamním pivovarem. V něm totiž autor prožil podstatnou část svého dětství i mládí. Výjimečnou spisovatelovu osobnost představuje v Nymburku i stálá expozice Vlastivědného muzea.
Ta vás seznámí s autorovým pracovním a rodinným životem i literárním dílem. Nechybí tu právě ani jeho oblíbené kolo, na kterém se vydával do nedalekého Kerska. Pokud se vydáte po hrabalovské cyklostezce, počítejte s trasou dlouhou 15 kilometrů a 19 zastávkami.
Hrabalova cyklostezka
Miřejovice
Veltrusy a Nelahozeves. Dvě středočeské obce. A mezi nimi najdeme cíl prvního zatoulání. Jde o secesní technickou památku. Pohybovat se budeme kolem jezového mostu, který tu jako první nechali postavit Chotkové v roce 1755.
Při povodni byl roku 1784 zničen. Míříme na vodní elektrárnu Miřejovice, kterou najdeme na 18. říčním kilometru. Zdymadlo sestává z jezového mostu, plavebního kanálu, elektrárenského náhonu a vorové propusti. Rovinou jezu tak procházejí čtyři ramena řeky.
Elektrárna s jezem i mostem tvoří jedinečný a jednotný architektonický celek. A to dokonce takový, že inspiroval i zaoceánské konstruktéry. V roce 1904 totiž přijeli čtyři američtí inženýři zaměřující se na stavby jezů pro řeku Mohawk u New Yorku. Miřejovické řešení je nadchlo, a tak od konstruktéra Záhorského koupili licenci. Po celé stavbě se projdeme s kronikářem a jezným.
Miřejovice
Hrad Sion
Kroky našeho cestování dnes nejdřív zamíří na Kutnohorsko na hrad nebo spíše hrádek Sion. Své jméno dostal podle biblické hory a proslavil se především díky výkladům dějepisců ve škole či filmovým zpracováním Jiráskova románu.
Sion je zde líčen jako sídlo posledního husitského bojovníka a zarputilého odpůrce císaře Zikmunda Jana Roháče z Dubé. Ten se zde dlouhé čtyři měsíce bránil několikanásobné přesile, aby v závěrečné kruté řeži byl se svými spolubojovníky zajat a posléze v Praze popraven.
Pokusme se však zjistit, jak to bylo doopravdy. Sion byl založen pravděpodobně v letech 1426–27 jako rezidence husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé. Jednalo se o relativně malý hrad o půdorysu trojúhelníku s délkou odvěsen nepřesahujících 40 metrů. Před hradem se nacházelo malé předhradí opevněné zemními valy.
Samotný hrad se pak nacházel za mohutným příkopem. Již skutečnost, že hrad neměl vlastní zdroj vody, ani žádnou věž umožňující aktivnější obranu, svědčí o tom, že hrad nebyl schopen odolávat útoku většího vojska ani několik dnů, natož mnoho měsíců.
A hrad má i svoji pověst. Ta je o květné neděli a tajemné postavě, ukazující směr k místu uložení pokladu. Novodobá pověst o reliéfu říká, že tomu, kdo si s pokorou před tímto reliéfem v duchu vysloví upřímné přání a položí ruce na kámen, se toto přání vyplní.
Hrad Sion
Skanzen Vysoký Chlumec
Oblast středního Povltaví je jedinečná v rámci středních Čech poměrně značným počtem zachovaných objektů lidového stavitelství z 18. až počátku 20. století. Výjimkou nejsou ani památky podstatně starší, např. kamenné stavební články z pozdního středověku a kamenné brány ze 17. století.
V roce 1999 bylo možné přistoupit k budování Muzea vesnických staveb středního Povltaví – jsme ve Vysokém Chlumci, který se nachází 35 km východně od Příbrami a 8 km jihozápadně od Sedlčan, v malebné krajině středního Povltaví.
V roce 1998 Hornické muzeum Příbram odkoupilo od rodiny Lobkowiczů pozemek na katastru obce Vysoký Chlumec o rozloze 3 hektary. Následující rok započala výstavba Muzea vesnických staveb středního Povltaví, pobočky Hornického muzea Příbram.
Do přírodního areálu v údolí potoka jsou citlivě zakomponovány zemědělské usedlosti, chalupnická a domkářská stavení, hospodářské stavby, technické stavby na vodní pohon a drobné sakrální objekty, které v převážné většině pocházejí z 18. až počátku 20. století.
Roku 2001 získalo Hornické muzeum Příbram složené zařízení vodní pily (katru). Pochází původně z obce Dolní Sloupnice. Jde o unikátní stroj z druhé poloviny 19. století, s vodorovným řezným listem, který umožňoval řezat klády s velkým průměrem. Teď po dokončení je pila na vodní pohon teprve druhým zařízením podobného typu umístěným v českých muzeích v přírodě.