Reportáže v regionech
Orlická přehrada
Vltavská kaskáda – stavba, o které se mluvilo hlavně v dobách ničivých povodní. Jedna z jejích částí – nádrž na Orlíku – je dlouhá bezmála 70 kilometrů a zadržuje vůbec největší objem vody u nás: 720 milionů kubických metrů.
Není se co divit, střetávají se tady totiž vody Otavy, Lužnice, ale především vltavské. My se ocitáme ale v další naší cestovatelské tuzemské destinaci, a tou je Orlická přehrada. A projedeme se po ní lodí, a ještě navíc proti proudu – teď máme na mysli ten proud časový, nikoli říční, když vltavské údolí, kraj vorařů, mlynářů, dřevorubců a drobných rolníků tady nacházeli svou obživu, práci.
Zavzpomínáme taky, a to proto, že v době, kdy se přehrada budovala, zaplavila voda některá místa. Stovky lidí se musely vystěhovat – možná do pohodlnějšího, ale s bolestí. Už dřív tu byl ráj turistů, a davy se hrnuly před zaplavením – užít si naposled zdejší romantiku, kdy „lufťáci“ vylepšovali chudý rodinný rozpočet starousedlíků.
Orlická přehrada
Zlatonosné štoly
Podnikneme taky dobrodružnou výpravu za dobýváním zlata. A zůstaneme přitom jen pár kilometrů za Prahou – v Jílovém. Tamní Regionální muzeum zpřístupnilo veřejnosti dvě zlatonosné štoly, kam dosud noha návštěvníka nevkročila – štolu sv. Antonína Paduánského a štolu v Halířích.
Každá pochází z jiného období a obě jsou svým způsobem unikátní. Štola sv. Antonína Paduánského je součástí Koucourského žilného pásma a můžete si ji projít v rámci naučné stezky, která se vine Kocourskou roklí. Štolu Halíře najdete zhruba o 3 kilometry dál na okraji Hornopožárského lesa.
Ve štole svatého Antonína Paduánského se pracovalo v první polovině 18. století, ale první zmínky o těchto místech pocházejí už z dob Jana Lucemburského. Před vstupem do podzemí vyfasují všichni návštěvníci helmu, svítilnu a plášť.
Možná by vás mohlo zajímat, že štola byla ražena ve dvou patrech. Pokud byste projevili zájem a chtěli vylézt do horní větrací chodby, počítejte se zdoláním sedmi žebříků a překonáním 22 metrů. Od štoly sv. Antonína Paduánského je asi 100 metrů vzdálená štola sv. Josefa. A tam se podíváme rovněž.
Zlatonosné štoly
Kutná Hora
Historie Kutné hory je nerozlučně spojena s dolováním stříbrných rud na zdejším území. Ve středověku koncem 13. století poskytoval zdejší revír zhruba jednu třetinu produkce stříbra v Evropě. První písemné zmínky o zdejších stříbrných nalezištích pocházejí z roku 1260. Podle legendy byly objeveny mnichem Antoněm při práci na klášterní vinici. Když si po těžké práci na chvíli zdříml, tak mu u hlavy vyrostly tři stříbrné pruty. Mnich označil místo nálezu kutnou a nález ohlásil v klášteře.
V Kutné Hoře pak vyrostly mnohé pozdně gotické stavby, obnovena byla i výstavba kostela sv. Barbory. Úpadek dolování nastal v polovině 16. století, protože rudní žíly směřují stále do větších hloubek. Další ránu zasadil koncem 16. století především obrovský příliv stříbra z Ameriky a po třicetileté válce nastal konec dolování stříbra.
Pokusy dolovat stříbro se poté sice pořád objevovaly, ale byly převážně neúspěšné. Za druhé světové války zahájila německá okupační správa těžbu olověných a zinkových rud, ve které se po válce pokračovalo až do roku 1991, kdy byl poslední důl uzavřen.
Historické centrum Městské památkové rezervace spolu s kostelem sv. Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci je od roku 1995 zapsáno na Seznamu světového dědictví UNESCO. Město Kutná Hora je členem evropského projektu EUROMINT. Jeho cílem je shromáždit informace o všech evropských středověkých a raně novověkých mincovnách.
Kutná Hora
Hrabalova cyklostezka
Na kolech budeme končit, a to proto, že jsme neodolali a vydali se do míst Bohumila Hrabala, do Kerska. Kdo by neznal proslulé filmy Slavnosti sněženek, Postřižiny či Obsluhoval jsem anglického krále natočené podle románových předloh právě Bohumila Hrabala. Většinu námětů přitom slavný autor čerpal z malebného kraje na Nymbursku.
Všechna místa spojena se jménem této svérázné osobnosti a jednoho z největších českých spisovatelů přibližuje unikátní trasa nazvaná výstižně „Hrabalova cyklostezka“, která velmi věrně kopíruje trasu z Nymburka až do Kerska, po které Hrabal rád chodil. Je na ní řada zastávek, rovněž autenticky hrabalovských: výletní vesnické hospůdky nebo krásná zákoutí podél Labe. Hrabalův život a vlastně i část jeho tvorby je ale taky spjata s Nymburkem, hlavně tamním pivovarem. V něm totiž autor prožil podstatnou část svého dětství i mládí. Výjimečnou spisovatelovu osobnost představuje v Nymburku i stálá expozice Vlastivědného muzea.
Ta vás seznámí s autorovým pracovním a rodinným životem i literárním dílem. Nechybí tu právě ani jeho oblíbené kolo, na kterém se vydával do nedalekého Kerska. Pokud se vydáte po hrabalovské cyklostezce, počítejte s trasou dlouhou 15 kilometrů a 19 zastávkami.
Hrabalova cyklostezka
Miřejovice
Veltrusy a Nelahozeves. Dvě středočeské obce. A mezi nimi najdeme cíl prvního zatoulání. Jde o secesní technickou památku. Pohybovat se budeme kolem jezového mostu, který tu jako první nechali postavit Chotkové v roce 1755.
Při povodni byl roku 1784 zničen. Míříme na vodní elektrárnu Miřejovice, kterou najdeme na 18. říčním kilometru. Zdymadlo sestává z jezového mostu, plavebního kanálu, elektrárenského náhonu a vorové propusti. Rovinou jezu tak procházejí čtyři ramena řeky.
Elektrárna s jezem i mostem tvoří jedinečný a jednotný architektonický celek. A to dokonce takový, že inspiroval i zaoceánské konstruktéry. V roce 1904 totiž přijeli čtyři američtí inženýři zaměřující se na stavby jezů pro řeku Mohawk u New Yorku. Miřejovické řešení je nadchlo, a tak od konstruktéra Záhorského koupili licenci. Po celé stavbě se projdeme s kronikářem a jezným.