Reportáže v regionech
Cyklostezka Slabce
Na kole a možno i pěšky pak vyrazíme na Křivoklátsko. Nejdřív do rodiště maminky Jana Nerudy – do Slabců a pak do okolí Skryjí, kde Joachim Barrande hledal trilobity. Co měli ti dva společného? Oba se potkali. Barbora Nerudová vedla Barrandovi přes třicet let jeho staromládeneckou domácnost. A když „monsiňór“ přinesl domů prvního trilobita, šupla s ním „Babette“ do smetí. Naštěstí pak fosilii našla, vyhrabala. Kdoví, nebýt toho, možná by s tím svým „sběratelstvím“ slavný Francouz vůbec nezačal. Do Slabců se dá dojet po cyklotrase z Krakovce – po devíti kilometrech v sedle stavíme u malebného zámečku.
Barbora Nerudová se narodila ve Slabcích 3. července 1795 jako čtvrté z devíti dětí zednického mistra Petra Leitnera a jeho ženy Františky, ve Slabcích prožila celé své dětství a mládí. Jezdíval sem pak z Prahy i samotný Jan Neruda, domek jeho prarodičů už ale nenajdete. My ale jedeme dál – k Berounce. Týřovické skály oznamují, že vstupujeme na území skryjsko-týřovického kambria – tedy do pravého ráje skalníků – hledačů trilobitů. Barrande tady sice vyměřoval původně křivoklátskou železnici, ale přitom objevil bohatá naleziště zkamenělin trilobitů, kteří obývali zdejší kraj, tehdy ještě dno mořské, před pěti sty miliony let. Trilobiti mu učarovali natolik, že opustil povolání stavebního inženýra a dal se právě na dráhu hledače trilobitů a především vykladače jejich osudů a jejich historie.
Cyklostezka Slabce
Zemědělské muzeum
Muzeum zemědělské techniky Čáslav – náš další cíl. Ve svých expozicích představuje na místě bývalých leteckých opraven unikátní sbírky zemědělských strojů a zařízení z 19. a 20. století. Každoročně pořádá i akce spojené s předváděním historických traktorů, parních strojů a dalších zemědělských strojů v chodu.
Tyto akce jsou spojeny s prohlídkami muzea a soutěžemi. Nejznámější z nich je Pradědečkův traktor, přehlídka pořádaná obvykle v červnu. V provozu se představilo zhruba padesát funkčních exponátů ze sbírek zemědělského muzea Čáslav a dvacítka strojů ze soukromých sbírek. Pro návštěvníky byly připraveny komentované předváděcí jízdy s vystoupením mažoretek, ukázky stabilních strojů s motorovým pohonem, soutěže pro traktoristy a dětský program, ve kterém pro letošní rok nahradily šlapací traktůrky opravdové traktory John Deere.
Návštěvníci se po roce mohli opět svézt na vybraných traktorech, v kočáru taženém traktorem Svoboda, parním vozítku či válci, nebo historickým autobusem RN. Muzeum zemědělské techniky v Čáslavi se letos v červnu prezentovalo také na jednom z největších setkání sběratelů stabilních motorů a další historické techniky v Solvayových lomech. Letošní šestý ročník „Rotujících setrvačníků“ přilákal velké množství návštěvníků i vystavovatelů. Mimo stabilních motorů a traktorů byly vidět i parní stroje, historické automobily a motocykly, důlní stroje, modely, bicykly a mnohé další exponáty, které nám představí náš ochotný průvodce, Ing. Vladimír Michálek, ředitel muzea.
Zemědělské muzeum
Mníšek pod Brdy
Zámek v Mníšku pod Brdy (v místech Švédy zničené tvrze) stojí na skále nad zámeckým rybníkem. Ač čtyřkřídlý, má poněkud netradičně jen tři věžice – dvě v průčelí a jednu středovou v zadní části. Dvoupatrová stavba leží na půdorysu asi 40x42 metrů, kolem čtvercového dvora v ní najdete celkem 65 pokojů.
Přístup od náměstí střeží dvojice lvů u kované brány. Následuje pozvolna stoupající plošinka (most) zdobená vázami, pod ní je (stejně jako na více místech pod zámkem) ve skále tesaná prostora. Portál je bohatě zdoben různými reliéfy a maskami, které doplňuje znak Engelů z Engelflussu.
Asi před třemi lety jsme vás zavedli na zámek v Mníšku pod Brdy poprvé. Prošel kompletní rekonstrukcí a byl vůbec poprvé zpřístupněn veřejnosti. Naše dnešní reportáž ale bude o posledních majitelích panství: Kastech z Ebelsbergu, kterým je věnována nová expozice. Svazek hraběnky Terezie a barona Theodorika byl nerovný a chvíli trvalo, než se podařilo nevěstě přesvědčit rodiče, že jí sňatek s pouhým baronem přinese štěstí. Teprve čas ukázal, že to byla volba nadmíru šťastná. Manželé se svými pěti dětmi prožili na Mníšku život plný lásky. Když se například dozvěděli o balónovém létání, hned se rozhodli vyzkoušet tuhle kratochvíli.
Zajímavé jsou i zdejší koupelny. V bytě správce je například jedna vymalovaná jako tropický les s palmami a barevnými ptáky. Jinde pro změnu připomínají obývací pokoj. S intimní atmosférou soukromého apartmá kontrastují reprezentační sály. Jejich podobu se podařilo zrekonstruovat podle dochovaných fotek.
Mníšek pod Brdy
Orlická přehrada
Vltavská kaskáda – stavba, o které se mluvilo hlavně v dobách ničivých povodní. Jedna z jejích částí – nádrž na Orlíku – je dlouhá bezmála 70 kilometrů a zadržuje vůbec největší objem vody u nás: 720 milionů kubických metrů.
Není se co divit, střetávají se tady totiž vody Otavy, Lužnice, ale především vltavské. My se ocitáme ale v další naší cestovatelské tuzemské destinaci, a tou je Orlická přehrada. A projedeme se po ní lodí, a ještě navíc proti proudu – teď máme na mysli ten proud časový, nikoli říční, když vltavské údolí, kraj vorařů, mlynářů, dřevorubců a drobných rolníků tady nacházeli svou obživu, práci.
Zavzpomínáme taky, a to proto, že v době, kdy se přehrada budovala, zaplavila voda některá místa. Stovky lidí se musely vystěhovat – možná do pohodlnějšího, ale s bolestí. Už dřív tu byl ráj turistů, a davy se hrnuly před zaplavením – užít si naposled zdejší romantiku, kdy „lufťáci“ vylepšovali chudý rodinný rozpočet starousedlíků.
Orlická přehrada
Zlatonosné štoly
Podnikneme taky dobrodružnou výpravu za dobýváním zlata. A zůstaneme přitom jen pár kilometrů za Prahou – v Jílovém. Tamní Regionální muzeum zpřístupnilo veřejnosti dvě zlatonosné štoly, kam dosud noha návštěvníka nevkročila – štolu sv. Antonína Paduánského a štolu v Halířích.
Každá pochází z jiného období a obě jsou svým způsobem unikátní. Štola sv. Antonína Paduánského je součástí Koucourského žilného pásma a můžete si ji projít v rámci naučné stezky, která se vine Kocourskou roklí. Štolu Halíře najdete zhruba o 3 kilometry dál na okraji Hornopožárského lesa.
Ve štole svatého Antonína Paduánského se pracovalo v první polovině 18. století, ale první zmínky o těchto místech pocházejí už z dob Jana Lucemburského. Před vstupem do podzemí vyfasují všichni návštěvníci helmu, svítilnu a plášť.
Možná by vás mohlo zajímat, že štola byla ražena ve dvou patrech. Pokud byste projevili zájem a chtěli vylézt do horní větrací chodby, počítejte se zdoláním sedmi žebříků a překonáním 22 metrů. Od štoly sv. Antonína Paduánského je asi 100 metrů vzdálená štola sv. Josefa. A tam se podíváme rovněž.