Reportáže v regionech
Portáši
Své jméno dostali pravděpodobně z maďarštiny. V ní tento výraz označuje strážce brány. A za ty byly zřejmě považovány průsmyky, které spojují bývalé Horní Uhry s Moravou. Ano řeč bude o portáších. Jejich sbor začal fungovat přesně před třemi stovkami let. Předchůdci jeho členů zřejmě byli takzvaní věrní Valaši. Ty už od roku 1638 povolával císař v případě nebezpečí. Čelili invazi Turků nebo řádění Kuruců, což bylo vojsko uherských stavů, které se kolem roku 1700 vzbouřilo. Průsmyky ale byly zavírány i při nebezpečí nákazy, třeba prasečího moru. A součástí jejich služby byla taky ochrana ekonomických zájmů hlavy monarchie před pašeráky. Jejich časy připomínají portášské chodníčky, tedy trasy, po kterých pravděpodobně kdysi chodili. Dnes slouží hlavně jako turistické cesty, protože jsou to hřebenovky. A my si malou procházku taky nenecháme ujít.
Portáši
Výroba hudebních nástrojů
Vít Kašpařík vyrůstal v muzikantské rodině. Tatínek dokonce vyráběl historické nástroje. A synek ovládal kupříkladu hru na klavír nebo flétnu. Posléze sice absolvoval průmyslovku a vyučil se kovářem, ale stejně ho to k lásce z dětství táhlo. A taky k práci s dřevem. A když se pak usadil ve Velkých Karlovicích, začal se zajímat o tamní lidové muzicírování i tradiční nástroje. Nejprve jen pro své blízké a kamarády vyráběl různé píšťaly, ale díky tomu, že s nimi měl úspěch, pustil se do dalších kousků. Nechá nás nahlédnout do své dílny a my se trochu přiučíme. Zjistíme, jaké dřevo se nejvíc hodí nebo jaké píšťalky si tvořili pasáčci při své službě u stád. A jak se pomocí silných tónů pastýřských trúb dokázali mezi sebou na poměrně velkou vzdálenost dorozumívat.
Výroba hudebních nástrojů
Kamenné koule
Na Rožnovsku, nedaleko obce Vidče, budeme obdivovat tajemné kamenné koule. Vyčnívají tam ze skal a odborníci i milovníci záhad dumají o tom, jak vznikly. Nejsou to první objevené podobné kamenné útvary na světě. Ty nejznámější bychom našli v Kostarice, ale tam jsou ve volné přírodě. O těch v Beskydech až do devadesátých let minulého století nikdo nevěděl. Všimli si jich až dělnici lomu při těžbě pískovce. A hned se začaly objevovat nejrůznější teorie. Podle jedné jsou kupříkladu zkamenělými vejci prehistorických ještěrů. Podle další byly lávovými bochníky kutálejícími se po sopce dolů. Bude nás zajímat, z jaké doby pocházejí, podle čeho jsou vědci schopni určit délku jejich existence. A nezapomeneme zavítat i do vesničky, v jejíž blízkosti se lom s koulemi nachází.
Kamenné koule
Soláň
Dřív než naše hory zasype sníh, dopřejeme si ještě jednu pořádnou túru. Našim cílem bude valašský Olymp, tedy Soláň. A zajímat nás nebudou jen našlapané kilometry, ale taky to, proč se zdánlivě obyčejný vrch stal oblíbeným místech několika generací malířů, herců, hudebníků. Tuhle krajinu si prý zamiloval už Leoš Janáček, který tu pátral po kořenech lidové písně Ach, šel jsem, šel jsem. A později se tu setkávali čeští a slovenští výtvarníci. Místem konání jejich legendárních salonů bývala hospoda Na Čartáku. Chtěli dokonce vybudovat zvonici, která by se stala centrem zdejšího uměleckého dění. Ta tu nakonec vyrostla později a dnes se v ní konají výstavy i hudební nebo sochařské akce. Nezůstaneme ale jen u ní, vyrazíme samozřejmě rovněž k vrcholu. Cestu zvládnou i ti méně zdatní a zpříjemní jim ji galerie pod širým nebem.
Soláň
Velikonoční zvyky
Stejně jako k Vánocům patří i k Velikonocům už od nepaměti řada tradičních zvyků. Pletení pomlázek a rámusení řehtaček, stejně jako zdobení kraslic, patří k těm nejznámějším. Některé už ale trochu vymizely. Naši předci už v dávných dobách kupříkladu vynášeli takzvanou Mařenu, která byla symbolem zimy, a s tou bylo s nástupem jara potřeba pořádně zatočit. Stejně tak se hned po příchodu nového ročního období vyráběly předměty, které měly přinést kupříkladu bohatou úrodu. A všichni si samozřejmě taky zdobili domovy. Oblíbené byly kočičky, které zkrášlovaly obrazy svatých. Měly připomínat Květnou neděli, kdy v Jeruzalémě vítali Krista palmovými listy a jívové větvičky byly jejich tuzemskou náhradou. A chybět nemohlo ani sváteční pečivo – jidáše nebo mazance. Někde se pekla i jejich slaná podoba, kterou si pak odnášeli koledníci.