Reportáže v regionech
Kovárna v Těšanech
Jednou z chloub Těšan na jihu Moravy je stará kovárna. Mistři černého řemesla v ní vládli několik století, na počátku 18. století byl objekt přestavěn ve venkovském barokním stylu. Současné vybavení pochází z přelomu 19. a 20. století, kdy tu ještě bývalo pořádně rušno. Dnes je v objektu zřízená expozice kovářství a také kolářství. Při návštěvě se dozvíte spoustu zajímavých věcí, třeba to, že dřív se kromě koní kovaly taky krávy. A protože mají dva prsty, tak podkova nemohla být jednolitá, ale skládala se ze dvou půlměsíčků. A džbán, který patřil k nezbytné výbavě mistra kováře, nebyl možná překvapivě na vodu ani na pivo, ale na mléko? Proč právě to kováři popíjeli? I to vám prozradíme. A ukážeme a taky povíme spoustu dalších zajímavostí.
Kovárna v Těšanech
Permoníci v Oslavanech
O Rosicko-oslavanském černouhelném revíru jste se možná ve škole učili, i když svou velikostí nemohl Kladenskému ani Ostravsko-karvinskému konkurovat. Přesto bychom mu mohli připsat několik nej… Uhlí se tu našlo ještě o pár let dřív než na severu Moravy, jenže s jeho těžbou to nebylo vůbec jednoduché a taky ho tu nebylo tolik jako kolem Ostravy. Také se tu těžilo v nejhlubší šachtě na černé uhlí v republice. Jmenovala se Jindřich II. a její konečná hloubka dosahovala bezmála patnácti set metrů. A dalším unikátem byla těžní věž se strojem nahoře ve věži. Takové bychom našli v Evropě jen dvě, u nás a v Maďarsku. Horníci už sice revír opustili, ale přesto není opuštěný. Jezdí sem návštěvníci, kteří mohou poznávat zdejší zajímavosti a také při naučné hře hledat permony.
Permoníci v Oslavanech
Vláčky ve Zbýšově
Zbýšov u Brna se stal rájem průmyslové železnice. V místním muzeu tu můžete obdivovat víc než tři desítky motorových lokomotiv, pět parních a pět elektrických. Připomínají časy poněkud zašlé časy důlních nebo továrních vláčků, které jezdívaly na úzkém rozchodu kolejí. Ten, na který se specializovali nadšení budovatelé muzea, měří 600 milimetrů a byl nejužším rozchodem pro důlní a průmyslové železnice v Rakousku-Uhersku. Prohlédneme si jednotlivé mašinky i vagónky a prozradíme něco o jejich historii. A budeme se zajímat také o to, kolik času a práce zabere oprava a případně zprovoznění mašiny nebo vagonku. Prý dokáže spolykat 500 až 800 hodin, což představuje takřka celou zimu strávenou při práci v depu.
Vláčky ve Zbýšově
Za Muchou do Ivančic
Ivančice má většina z nás v paměti uložené jako rodiště herce Vladimíra Menšíka. Jeho jméno nese i rozhledna. Tentokrát si na jihu Moravy připoneme jiného ivančického rodáka – Alfonse Muchu. A pozor, i jeho jméno nese rozhledna. Je jednou z nejmenších u nás, ale poskytuje krásný výhled. Začneme ale pod ní ve městě, konkrétně u budovy bývalé radnice, později soudu, kde pracoval Muchův otec. V přístavku se tu slavný malíř narodil. A v budově je mu věnována expozice. Na ní najdeme nejen ukázky děl, ale také předměty, které používal. Například břitvu nebo rubášku, kterou rád nosíval, když tvořil. A také fotografie, které mu sloužily jako předlohy k tvorbě Slovanské epopeje i skicy ke slavnému souboru. Jednu připomínku toho, že zde Mucha skutečně žil, najdeme také v kostele.
Za Muchou do Ivančic
Dolní Kounice
Dolní Kounice, které navštívíme na jihu Moravy, jsou prý co do koncentrace památek ve svém katastru druhé v pořadí hned za Českým Krumlovem. Mohou se pochlubit zámkem, několika kostely, synagogou a dokonce i klášterem. Ten prý nechal vybudovat ve 12. století Vilém z Kulína. Tento úkol dostal jako trest od papeže za to, že plenil kláštery. Dle zadání mělo v klášteře pobývat 100 jeptišek, ale ve skutečnosti jich tu žila tak desetina. Klášter zvaný Rosa coeli neboli Růže nebeská sloužil v průběhu staletí i jiným účelům, dnes v něm můžete zažít třeba koncerty. Zajímavá je i synagoga, která bývala svého času jednou z nejvýznamnějších na Moravě, jenže po 2. světové válce se vrátila z koncentračního tábora jediná židovská obyvatelka a ta v Dolních Kounicích dnes nežije. A zmíníme také dolnokounická vína, která chutnala i československým prezidentům.
