Reportáže v regionech
Výstava sání
Do historie sáněk a jejich využití nás zavede výstava v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí. Dozvíme se například, že na tzv. rohačkách se v Krakonošově království sváželo dřevo a sníh. A na konci 19. století někdo podnikavý přišel na to, že by se na nich dali vozit i zvědaví turisté. Jen o něco málo později začali lidé na sáňkách také závodit. Všimla si jich dokonce i paní Móda a pronikly také do měst. Na tamních promenádách v nich maminky vozily děti. Při procházce výstavou uvidíte, že i v případě saní se výrobci předháněli a vymýšleli různé modely.
Výstava saní
Pec pod Sněžkou
Pec pod Sněžkou je známá především jako rekreační středisko. V dávných časech tomu bývalo ale jinak. Už název napovídá, že tu stávala pec. A nebyla jedna. V Obřím dole se totiž těžily železné, arzenové a měděné rudy, které se hned tavily. První horníci se v Obřím dole usadili už v roce 1511, takže ta historie je poměrně dlouhá. My se ale vydáme místo do dolu spíš po okolních hřebenech. Ty jsou totiž vyhledávaným cílem milovníků bílé stopy a nabízejí dlouhé výlety mezi horskými chatami a taky krásné výhledy do kraje.
Pec pod Sněžkou
Špindlerův Mlýn
Nedávné přívaly sněhu potěšily zejména milovníky lyžování a dalších zimních sportů. A udělaly také radost všem v horských střediscích. K těm nejznámějším patří docela určitě krkonošský Špindlerův Mlýn. Pokud budeme pátrat v historii, zjistíme, že jeho počátky jsou spojeny s osadou Svatý Petr, která je zmiňována už v 16. století. A souvisí s ní i vznik názvu města. Svého času býval Špindlerův Mlýn i městem lázeňským. Teď je ale rájem lyžařů, takže se samozřejmě porozhlédneme i po místech, která lákají příznivce sjezdovek. Ale také po těch, která jsou určena hlavně milovníkům bíle stopy.
Turistické informační centrum
Rašeliniště Černé hory
Pak vystoupáme do krkonošských výšin. Naším dalším výletním cílem bude Černohorské rašeliniště. Jde o největší rašeliniště lesního typu v Krkonoších rozprostírající se v sedle mezi Černou a Světlou horou v pramenné oblasti Černohorského potoka – a to všechno na ploše asi 60 hektarů. Už v roce 1952 bylo vyhlášeno státní přírodní rezervací, nyní leží v I. a II. zóně Krkonošského národního parku. Krkonošská rašeliniště jsou území až do dnešní doby nejméně ovlivněná činností člověka.
Pokud začneme pátrat po tom, jak tahle přírodní paráda vzniká, pak vězte, že to je díky odumřelým částem rašeliníků, mechů a dalších rostlin bez přístupu vzduchu. Má velkou konzervační schopnost, a proto se v něm zachovaly zbytky těl rostlin, živočichů a velké množství pylových zrn. Jejich rozborem se získávají údaje o změnách na rašeliništích a jejich okolí. Vysoké srážky, příznivý tvar terénu – přirozená proláklina, spolu s krátkou vegetační dobou a kyselým podložím (ortoruly) podmínily před 6000 lety vznik právě tohoto rašeliniště.
Dá se o něm mluvit jako o jedné z nejvzácnějších lokalit Krkonošského národního parku. I proto leží taky v jeho první zóně. I s desítkami druhů rostlin. A to také těch, které byste na dalších místech našich nejvyšších hor marně hledali.
Rašeliniště Černé hory
Historie světla
Přijdete domů, rozsvítíte si. Uleháte, vstáváte – svítíte. Světlo – fyzikální veličina – jeho rychlost se nám zatím nedaří pokořit. Lidé bez něj nemůžou být a existovat bez něj nemůže vlastně vůbec nic živého.
Vydáme se do Dvora Králové nad Labem. V tamním muzeu totiž můžete na vlastní oči vidět výstavu pojmenovanou patřičně: Pozdraveno budiž světlo. Právě tady se totiž dozvíte, jak svítil dělný lid, jaký význam má světlo svíce v kostele. Obdivovat budeme pak i různé typy luceren: od těch obyčejných až po ty zámecké.
Od loučí, které nebyly příliš bezpečné, přes pochodně až po lucerny. Zkrátka a dobře: ve Dvoře Králové nad Labem jsme si na paškál vzali právě ten paprsek, bez nějž bychom byli jen stěží.