Reportáže v regionech
Dešenice
Dešenice jsou poměrně nenápadným městysem na samém okraji Chráněné krajinné oblasti Šumava. Jejich dějiny se začaly psát ve 13. století, první zmínka o obci pochází konkrétně z roku 1272. A ve 14. století už tu zřejmě stávalo panské sídlo obehnané vodním příkopem. Původně gotická tvrz je místní chloubou dodnes. Zažila časy dobré i zlé. Střídali se v ní páni, k nejvýznamnějším patřili Předeničtí z Předenic, které dodnes připomíná kupříkladu několik fresek. A taky historka, jak v hodovní síni došlo při svatbě jedné z dcer zdejšího pána k velké rvačce. Později, přesněji v časech, kdy tu vládli Kolowratové, se v tvrzi začalo vařit pivo. A zlatavý mok se tu rodil dvě stovky let. V minulém století to s tvrzí nevypadalo dvakrát dobře, ale v posledních letech se dočkala obnovy a vzniklo v ní dokonce malé pivovarnické muzeum.
Dešenice
Čeletice
V Čeleticích na úpatí Šumavy žije trvale jen sedm lidí. Přesto stojí za to do obce se vypravit. My se společně pokusíme zjistit, co je pravdy na tom, že zdejší pramen má zázračné léčivé účinky. Připomeneme si pověst o ženě, která po těžkém porodu oslepla a jejíž nešťastný muž vyslyšel hlas, který zaslechl. Na jeho radu koupil obrázek Klatovské Madony, pověsil ho v lese a pod ním vytryskl pramen. K tomu si jeho žena chodila omývat oči. Ztracený zrak se jí nakonec vrátil. A zpráva se samozřejmě roznesla a k prameni začali mířit poutníci z blízka i daleka. Za vodou sem přicházela celá procesí lidí, kteří doufali v její magickou moc. Pak upadl pramen v zapomnění, ale teď se znovu těší oblibě. Prý nikdy nevysychá, takže je jedno, v kterém ročním období jeho sílu vyzkoušíte.
Čeletice
Muzeum lehkého opevnění
Před druhou světovou válkou byl v našem pohraničí budován systém opevnění, který měl přispět k ochraně našich hranic před německým nebezpečím. Bezmála dvě desítky objektů takzvaného lehkého opevnění vyrostly i v otavském údolí u Annína. Měly krýt přístup přes Kašperské hory k Sušici a dále do vnitrozemí. K boji v nich bylo připraveno víc než sto mužů. Naše armáda je nakonec nevyužila, ale paradoxně se hodily té německé. Ta totiž zužitkovala materiál z jejich stavby, třeba železo, v době, kdy jí docházely suroviny. Po válce se stavby zase octly na hranici dvou světů, do důchodu je poslal definitivně až rok 1989. Zájemci o vojenskou historii sem můžou zavítat, roste tu totiž muzeum, které smutné časy připomíná. Dozvědí se třeba to, jak měly řopíky fungovat a jaké zbraně by jejich posádkám sloužily.
Muzeum lehkého opěvnění
Slatina
Obec Slatina na Klatovsku je jednou z víc než desítky vísek stejného jména u nás. Jak název dává tušit, vyrostla kdysi na podmáčené půdě. Několik staletí život v ní výrazně ovlivňovala početná židovská komunita, kterou tu připomíná i několik památek. Ty ovšem zůstali opuštěné v době, kdy místní židé podlehli módnímu trendu vystěhovalectví. Už ve starých časech se v obci i okolí dařilo kamenickému řemeslu. A kladiva mistrů, kteří ho ovládají, se ve Slatině ozývají dodnes. Pod jejich rukama se rodí zajímavá díla, která si samozřejmě prohlédneme. Obdivovat budeme například několik patníků přátelství. A jak zjistíme, s kameny tu uměla čarovat i příroda. A podle pověstí nejen ona, čehož důkazem je takzvaný Velký čertův náramek.
Slatina
Sušice
Víte, kterému městu se říká brána a někdy taky první dáma Šumavy? Napovíme, že proslulo výrobou sirek. Ano, vypravíme se do Sušice. Ve zdejší krajině sídlili naši předci už hodně dávno, i vlastní město má dlouhou historii. Založil ho totiž už český král Přemysl Otakar II. My se vydáme po takzvané Sušické pavučině, tedy zhruba dvacetikilometrové síti stezek i hippostezek, které návštěvníky provedou mezi nejzajímavějšími architektonickými i přírodními památkami. Začneme na náměstí, ale dáme si pozor, abychom nešlápli na takzvaný kámen neštěstí. Kdo ho přejde, tomu prý se smůla lepí na paty. Pak se porozhlédneme z radniční věže a vypravíme se taky na kopec, který připomíná časy husitských bojů.