Reportáže v regionech
Muzeum lehkého opevnění
Před druhou světovou válkou byl v našem pohraničí budován systém opevnění, který měl přispět k ochraně našich hranic před německým nebezpečím. Bezmála dvě desítky objektů takzvaného lehkého opevnění vyrostly i v otavském údolí u Annína. Měly krýt přístup přes Kašperské hory k Sušici a dále do vnitrozemí. K boji v nich bylo připraveno víc než sto mužů. Naše armáda je nakonec nevyužila, ale paradoxně se hodily té německé. Ta totiž zužitkovala materiál z jejich stavby, třeba železo, v době, kdy jí docházely suroviny. Po válce se stavby zase octly na hranici dvou světů, do důchodu je poslal definitivně až rok 1989. Zájemci o vojenskou historii sem můžou zavítat, roste tu totiž muzeum, které smutné časy připomíná. Dozvědí se třeba to, jak měly řopíky fungovat a jaké zbraně by jejich posádkám sloužily.
Muzeum lehkého opěvnění
Slatina
Obec Slatina na Klatovsku je jednou z víc než desítky vísek stejného jména u nás. Jak název dává tušit, vyrostla kdysi na podmáčené půdě. Několik staletí život v ní výrazně ovlivňovala početná židovská komunita, kterou tu připomíná i několik památek. Ty ovšem zůstali opuštěné v době, kdy místní židé podlehli módnímu trendu vystěhovalectví. Už ve starých časech se v obci i okolí dařilo kamenickému řemeslu. A kladiva mistrů, kteří ho ovládají, se ve Slatině ozývají dodnes. Pod jejich rukama se rodí zajímavá díla, která si samozřejmě prohlédneme. Obdivovat budeme například několik patníků přátelství. A jak zjistíme, s kameny tu uměla čarovat i příroda. A podle pověstí nejen ona, čehož důkazem je takzvaný Velký čertův náramek.
Slatina
Sušice
Víte, kterému městu se říká brána a někdy taky první dáma Šumavy? Napovíme, že proslulo výrobou sirek. Ano, vypravíme se do Sušice. Ve zdejší krajině sídlili naši předci už hodně dávno, i vlastní město má dlouhou historii. Založil ho totiž už český král Přemysl Otakar II. My se vydáme po takzvané Sušické pavučině, tedy zhruba dvacetikilometrové síti stezek i hippostezek, které návštěvníky provedou mezi nejzajímavějšími architektonickými i přírodními památkami. Začneme na náměstí, ale dáme si pozor, abychom nešlápli na takzvaný kámen neštěstí. Kdo ho přejde, tomu prý se smůla lepí na paty. Pak se porozhlédneme z radniční věže a vypravíme se taky na kopec, který připomíná časy husitských bojů.
Sušice
Alžbětín
Alžbětín na česko-německé hranici nebýval nikterak významným místem. U silnice stávala sklárna, na bavorské straně pak kostel a dva statky. Přesto právě tady vyrostlo na začátku poslední třetiny 19. století nádraží. Při jeho otevření nechyběli ani panovníci obou zemí. Končila tu nejvýše položená bavorská železnice. Zajímavostí je, že hranice procházela a pořád prochází přímo nádražní budovou, jejíž část dnes slouží jako muzeum. Původně měly být vlaky svou zastávku v Železné Rudě, ale to tamní radní neschválili, a proto vyrostlo stranou. Prozradíme vám, jak probíhala vlastní stavba, i to, jak rušno tu kdysi bývalo. Pracovalo tady 120 zaměstnanců, což rozhodně nebylo málo. A pak si připomeneme taky život na obou stranách a samozřejmě se i svezeme vláčkem.
Alžbětín
Muzeum sirek
V loňském roce si v Sušici připomněli 175. výročí zahájení výroby sirek. V roce 1839 na podzim k ní získal svolení města Vojtěch Scheinost a založil tak dlouhou a slavnou tradici. Postupem času tu fabriky přibývaly a nevznikaly jen v Sušici. Hořlavé tyčinky z tohohle kraje se používaly nejen v tuzemsku, ale taky se vyvážely. Jenže před šesti lety tu přišly na svět poslední zápalky a dlouhou slavnou éru dnes připomíná jen historická továrna, expozice v místním muzeu a pak taky poklady nashromážděné místními sběrateli. Mezi nimi najdeme například nálepky z krabiček, které připomínají jednotlivé firmy i dílničky a jejich kreativitu v oblasti propagace. Dozvíme se taky řadu zajímavostí, třeba to, k čemu sloužil takzvaný tops neboli trn.