Reportáže v regionech
Bělá nad Radbuzou
Tak trochu bohem zapomenutý kraj je možná Bělá nad Radbuzou a její okolí. Skoro devět tisíc hektarů – a na nich žijí všehovšudy necelé dvě tisícovky lidí. Ideální místo pro odpočinek, meditace, relaxace.
A to nemusíte být ani milovníky přírody – cyklostezky, kterých je tu taky dost, křižují bývalou hranici – turisté si sem ale zatím své pěšinky nevyšlapali. Zatím!
V samotné Bělé stojí za povšimnutí hlavně Malý Karlův most – světců je na něm sice jen šest, je mladší než jeho pražský kolega a zbudovat ho nenechal samozřejmě Karel IV., ale hraběnka Anna Terezie Metternichová.
Nám bude průvodkyní Alena Konopová, knihovnice v Újezdě Svatého Kříže. Povypráví nám o tom, jak podle pověsti stavěli poustevníci místní kostel. Narazili na starý kříž a považujíce ho za boží znamení, poslali ho papežovi do Říma. A kříž sehraje svou roli ještě jednou. A jako pikanterii, vábničku, přidáváme, že tohle zastavení bude mít „lehce lechtivý“ podtext. Své sehraje léčivý kamen a spoře oděné ženy.
Bělá nad Radbuzou
Tvrz Lštění
S panem Procházkou pak navštívíme jeho tvrz ve Lštění na Domažlicku. Původně zcela zchátralá, zničená a vybydlená nemovitost zraky turistů spíš odrazovala, Procházkovi se ale práce nezalekli, vybourali staré zazdívky, opravili původní zdivo a přitom jim postupně stavba rozkrývala svá skrytá tajemství, architektonická i designérská. Ruina, původem ze 14. století, se probudila do krásy a Procházkovi zapátrali i v jejích dějinách. Tvrz už prokoukla a sousedku jí dělá dokonce i zámeček.
Tvrz Lštění
Muzeum J. Š. Baara
Deset kilometrů od Domažlic narazíte na obec Klenčí pod Čerchovem, kterou proslavil Jindřich Šimon Baar – básník, prozaik i farář, jemuž učarovala místa, která důvěrně znal – znalec Chodů, chodského prostředí a chodských zvyků. Chtěl se stát učitelem, češtinářem, jenže nikoli osud, ale hlavně rodiče jeho snu příliš nevěřili a možná se i báli toho, že by nákladná studia zruinovala už tak chudou rodinu. Mladý Jindřich Šimon skončil nakonec v lyceálním římskokatolickém semináři. Neproslul jako věhlasný kněz, ale jako spisovatel.
Muzeum J. Š. Baara
Muzeum Jana Sladkého Koziny
O Chodsku a jeho obyvatelích se zmiňuje už Dalimilova kronika. Chrabří Chodové pomohli Břetislavu I. zvítězit nad německým císařem. O Chodech ale psali i jiní a později. Snad nejvíc je proslavil Alois Jirásek, vzpomeňme na jeho román Psohlavci ilustrovaný Mikolášem Alšem. Vůdčí osobou všech Chodů byl Jan Sladký Kozina, který proslul svým výrokem: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ Česká podoba jména Lomikar vznikla jako zkomolenina jména svobodného pána Volfa Maxmiliána z Lamingeru. O jeho vztahu k Chodům, strážcům hranic, bude povídat naše zastavení v Muzeu Jana Sladkého Koziny.
Muzeum Jana Sladkého Koziny
Čerchov
Symbol Chodska – Čerchov. Pohoří, které se k tomuto kraji váže odnepaměti – a náš další cíl. Málokdo třeba ví, že je o třicet metrů vyšší než liberecký Ještěd a že lákal už průkopníky českého turismu. Projdeme se i po Hanově cestě a řeč bude tak trochu nečekaně i oslici Soně. Jakou roli sehrála na začátku století? A za co jí můžou být místní vděční. A kdo byl Jiří Stadion? Otázky, na které dostanete odpovědi ve čtvrtém zatoulání.
