Reportáže v regionech
Balóny
Tečka toulání s kamerou po Česku by nám mohla klidně teď uletět. A to proto, že jsme se vypravili k rodině Adámkových do Tábora. Rodině balonářské.
Létání v proutěném koši tam propadli otec i syn – jablko tedy nepadlo, resp. neodletělo daleko od stromu. Uvidíte sami, jak se vlastně zprovozňuje létající bublina s košem pod sebou, kdy pilot musí koš položit, aby s pomocí hořáků vzduch ohřál, aby balón začal pomalu stoupat.
Samy balony se šijí z nylonového hedvábí – jedině tak prý propustí co nejmíň vzduchu. A jeho cena – bratru, počítá se v milionech korun, a prý jde o velmi bezpečný dopravní prostředek. A každý jeho řidič musí mít zkoušky z meteorologie a počasí by měl sledovat vůbec velmi bedlivě.
Balóny
Hrad Choustník
Chustnice – obec, o které první zmínky pocházejí z druhé poloviny 13. století. Pohybujeme se v jižních Čechách nedaleko Tábora. A namířeno máme na vrchol Choustník – slovo podivné, které ale říká, že kamenný útes byl obrostlý křovím – chusem.
Po zelené značce se vypravíme k místní zřícenině, o které nikdo přesně neví, kdy vlastně byla postavena. Jejím pravděpodobným zakladatelem je ale Beneš, syn Hroznaty z Poděbrad, příbuzný mocného rodu Vítkovů. Páni z Choustníka měli ve znaku zlatý žebřík na modrém poli, který jim v roce 1158 udělil král Vladislav.
Společným dílem dvou synů Beneše z Choustníka pak vznikl v českých zemích vzácný typ hradu se dvěma hradními jádry v podobě oddělených obytných paláců. O sto let později byl Choustník významnou oporou Rožmberků, kteří z něho učinili předsunutou bránu do středních Čech.
Další rozvoj hradu přišel až v 15. století, kdy kolem něj bylo vybudováno masivní opevnění s dvěma dělostřeleckými kruhovými baštami. Výtečný obranný systém se osvědčil již zanedlouho v období husitských nepokojů, když se hrad nepodařilo husitům dobýt. Od konce 16. století však chátral, roku 1672 je uváděn již jako zřícenina.
Do současnosti se z hradu dochovaly zejména mohutné hradby a obě čtyřhranné palácové věže. Jedna z nich, 18 m vysoká, je upravena jako rozhledna s dobrým výhledem na Soběslavsko a Táborsko. Zřícenina hradu Choustník je přístupná ze stejnojmenné obce po zelené turistické značce a na hřebenu vrchu Choustník východně od hradu se rozkládá přírodní rezervace se skalními věžemi a rozlehlými kamennými moři. Skalní město, ráj pro lezce po horách.
Hrad Choustník
Dobronice
Pak se přesuneme na jih Čech, kde na nás čeká už několik staletí zřícenina hradu Dobronice. Vypíná se na skalnatém ostrohu nad řekou Lužnicí v nadmořské výšce 440 m asi 6 km severovýchodně od městečka Bechyně.
Ves Dobronice, v níž hrad stojí, vznikla již koncem 12. století. Samotný hrad byl založen až v první polovině 14. století. Po roce 1455 byl rozšířen, na počátku 16. století k němu byly přistavěny obytné budovy a kaple.
V roce 1691 byl hrad prodán opařanským jezuitům, kteří ho zanedlouho opustili. V roce 1790 se dokonce začalo s jeho bouráním a teprve v 19. a 20. století byla zřícenina stavebně zajištěna a opravena.
Dominantou hradu je válcovitá věž, do současnosti se dochovaly také pozůstatky hradního paláce ze 14. století, kaple a obytných budov. Nedaleko od hradu stojí gotický kostel Panny Marie připomínaný již v roce 1350, od kterého se pak můžete kochat pohledem do údolí Lužnice.
My si ale o tom, co se s hradem událo až do 20. století, budeme povídat s naším průvodcem Miloslavem Pincem.
Dobronice
Kominická sbírka
Rudolf II. – co všechno už o něm bylo napsáno, vyřčeno. Bylo a ještě určitě ještě bude. I tahle zastávka v Sezimově Ústí jde vlastně na vrub jeho zájmům. Přivedl totiž do našich zemí kominíky – jako fanda ohnivých alchymistických kejklí.
Jejich činnost je povýtce praktická: spolu s hasiči totiž chrání dům před nebezpečím ohně. A taky nosí štěstí. To všechno nám potvrdí pan Josef Bažant, kominický mistr z Tábora, který nás pozval k nakouknutí do své sbírky. Jak jinak – sbírky kominické.
Odedávna to bylo řemeslo velmi vážené: jen považte, že kominíci dokonce nemuseli smekat ani přes samotným císařem pánem! Vystupují i v řadě písniček a na pohlednicích, oblíbení jsou i jako figurky pro štěstí. Kominický mistr z Tábora pan Josef Bažant jich má ve své sbírce přes tisíc!
A na pováženou toho bude k vidění víc. Představte si, že náš hostitel dokonce vlastní i předpisy k čištění komínů Pražského hradu, které vydala samotná Marie Terezie. Dychtí po nich i vídeňské Kominické muzeum, ale můžeme zůstat klidni. Pan Bažant nemá v plánu zbavit se jich.
Navíc jsou psány česky, nikoli tehdejším švabachem. A taky zajímavými slovy se to bude v našem jihočeském zastavení jen hemžit. Ale budete jim rozumět.
Kominická sbírka
Bechyně
Jihočeské město Bechyně leží v malebné lesnaté krajině na soutoku řeky Lužnice a říčky Smutné, asi 20 km od Tábora.
Bechyně byla založena Janem Lucemburským kolem roku 1323. Mezi její nejvýznamnější majitelé patřili Šternberkové. Ty dodnes připomínají náhrobní kameny v klášterním kostele.
Šestitisícové město proslulo hlavně lázeňstvím a keramikou. Dominantou náměstí s řadou historických domů je děkanský kostel sv. Matěje z přelomu 13. a 14. století. Dnešní podobu získal po přestavbě v roce 1740.
Bechyňští se můžou pochlubit i zámkem. Pro veřejnost je přístupný a prohlídková expozice představuje především historicky nejvýznamnějšího majitele panství Petra Voka z Rožmberka.
V bývalé zámecké sýpce je umístěno muzeum Vladimíra Preclíka, v bývalém zámeckém pivovaru zase výstavní expozice keramiky Alšovy jihočeské galerie, tvořené převážně exponáty z mezinárodních keramických sympozií.
Zavítali jsme sem hlavně proto, že kdysi od světa odstřižené město kvůli chybějícímu spojení o sobě chtělo dát vědět. A tak už v roce 1896 vzniklo družstvo pro stavbu dráhy Tábor-Bechyně. Zajištěna byla také státní záruka. Stavba 24 km úseku probíhala rychle díky úspornému vedení trati po vrstevnici, která kopírovala terén.
V roce 1903 vyjela poprvé na trať Tábor-Bechyně elektrická vlaková souprava z dílny Ing. Františka Křižíka, jednalo se o první elektrifikovanou železnici v bývalém Rakousku-Uhersku. Původní vlakovou soupravu můžete vidět v provozu i dnes. Během letních prázdnin pořádá Klub přátel elektrické dráhy Tábor-Bechyně tzv. nostalgické jízdy původním vlakem.