Reportáže v regionech
Bechyně
Jihočeské město Bechyně leží v malebné lesnaté krajině na soutoku řeky Lužnice a říčky Smutné, asi 20 km od Tábora.
Bechyně byla založena Janem Lucemburským kolem roku 1323. Mezi její nejvýznamnější majitelé patřili Šternberkové. Ty dodnes připomínají náhrobní kameny v klášterním kostele.
Šestitisícové město proslulo hlavně lázeňstvím a keramikou. Dominantou náměstí s řadou historických domů je děkanský kostel sv. Matěje z přelomu 13. a 14. století. Dnešní podobu získal po přestavbě v roce 1740.
Bechyňští se můžou pochlubit i zámkem. Pro veřejnost je přístupný a prohlídková expozice představuje především historicky nejvýznamnějšího majitele panství Petra Voka z Rožmberka.
V bývalé zámecké sýpce je umístěno muzeum Vladimíra Preclíka, v bývalém zámeckém pivovaru zase výstavní expozice keramiky Alšovy jihočeské galerie, tvořené převážně exponáty z mezinárodních keramických sympozií.
Zavítali jsme sem hlavně proto, že kdysi od světa odstřižené město kvůli chybějícímu spojení o sobě chtělo dát vědět. A tak už v roce 1896 vzniklo družstvo pro stavbu dráhy Tábor-Bechyně. Zajištěna byla také státní záruka. Stavba 24 km úseku probíhala rychle díky úspornému vedení trati po vrstevnici, která kopírovala terén.
V roce 1903 vyjela poprvé na trať Tábor-Bechyně elektrická vlaková souprava z dílny Ing. Františka Křižíka, jednalo se o první elektrifikovanou železnici v bývalém Rakousku-Uhersku. Původní vlakovou soupravu můžete vidět v provozu i dnes. Během letních prázdnin pořádá Klub přátel elektrické dráhy Tábor-Bechyně tzv. nostalgické jízdy původním vlakem.
Bechyně
Učitel kanárů
Pak se vypravíme do Tábora. Na návštěvu jednoho učitele. Vyučuje hlavně zpěvu, jen ti žáci jsou poněkud jiní, než bychom byli čekali. Jde totiž o kanárky. Pan Novák, jinak taky světově uznávaný expert, se jejich hudební drezuře věnuje přes 50 let. Záleží na zpěvu. Ten se nevytváří u dutopěvců v zobáku, ale ve volátku. Zpěv má být pomalý a hluboký, bez falešných tónů, pěkně kulatý, poslouchatelný. Myslíte, že jim pan Novák předzpěvuje, aby je inspiroval? Uvidíte sami.
O prospěšnosti a využitelnosti zpívajících opeřenců věděli dobře už havíři. Klícky s nimi si brali do dolů, ptáci je včas upozornili na nebezpečí, třeba únik plynu. A víte, že prý těmhle zpěvákům může uškodit mák – jeho přemíra způsobuje to, že se kanárek zmakuje a usne. Tajemství výuky zpěvu v předepsaných tzv. túrách spočívá v něčem zcela jiném: v objevení a výběru těch nejtalentovanějších pěvců. O ty je pak nutné pečovat. Hlavně správně krmit a dopřávat jim i vhodné zatemnění. A zajímavé jsou i ptačí soutěže.
Učitel kanárů
Hvězdárna Horusice
V další reportáži se z Hvězdárny v Horusicích na Českobudějovicku podíváme na nebe. U Sejků na zahradě totiž nenaleznete ani bazén, ani okrasné cestičky, ale rovnou hvězdárnu. Vystudovaný matematik a fyzik pan Sejk si ji zbudoval svýma vlastníma rukama jako dárek manželce. Na třech betonových nožkách stojí třítunová stavba. Jakási podomácku vyrobená observatoř.
Hvězdárna Horusice
Muzeum Františka Bílka
Už od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou – daltonismus, zabraňující rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze studovat sochařství. A neudělal chybu. Stal se z něj věhlasný sochař. Další reportáž bude totiž věnována Františku Bílkovi, třetí ze šesti dětí nás „pozve“ do svého muzea, které stojí v Chýnově u Tábora. Umělec získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Akademii Colarossi u prof. Injalberta. Jaroslava Pošvářová, průvodkyně v Bílkově muzeu nám ukáže skvělé mistrovy kousky.
Muzeum Františka Bílka
Rytectví stále žije
Lingvistickým oříškem pro nás bylo označení profese Petry Hanzlíkové. Umí cizelovat, taušírovat a kalit. Pro muže těchto schopností čeština disponuje slovem rytec. Pro ženu pak rytečka, ale prý i rytkyně. Na zámečku Ohrada v Hluboké nad Vltavou překvapila i své kolegy tím, jak umí vracet krásu loveckým zbraním. Inspirací je téhle rytečce hlavně příroda a pak samozřejmě odborná literatura.