Hledání v reportážích
Křížový vrch
Zavítáme do malého skalního městečka Křížový vrch v Adršpachu. Najdeme ho ve výšce 667 metrů. Název dostalo podle toho, že na jeho malém vrcholku je vztyčen železný kříž.
Křížový vrch je jedna z nejmladších českých přírodních rezervací rozkládající se téměř na 13 hektarech. Někdy se mu taky říká Rozscochatec, ale úplně původní název byl Holsterberg.
Na jeho vrchol vede strmá cesta, občas budeme stoupat i po dřevěných žebříkách či do skály vytesaných schodech. Půjde o jakýsi minihorolezecký výstup, koneckonců nic nového, protože už v roce 1925 se o něj pokusili dva členové horolezeckého klubu ze saské Pirny.
Kříž umístěný na vrcholu musel být často obnovován, a to hlavně proto, že se na něm podepsalo počasí. Je doloženo že během 18. století ho místní kovář z Dolního Adršpachu Johann Jakel čtyřikrát opravoval, a sám k němu na vlastní náklad také pořídil lucernu která visela pravděpodobně v těchto místech a pokud mu dovolilo počasí, chodil ji každý pátek rozsvěcet.
Křížový vrch
Centrum Danar
Přijďte se podívat, jak se žilo v podhradí ve středověku. Vydejte se za brány království Danar. To jsme našli u Mladé Vožice na hradu Šelmberk, kde existuje a těší se i na vás stejnojmenné historicko-řemeslné vzdělávací centrum.
Potkáte se tady s mistry kováři, hrnčíři, tesaři, přadlenami, platnéři, sedláři, barvíři i pekaři. Můžete navštívit i bylinnou zahradu a ochutnat její produkty, stejně jako chléb pečený v hliněné peci, nebo se zúčastnit výpalu keramiky a rekonstrukce řady dalších dobových postupů. A dost věcí si budete moct vyzkoušet na vlastní ruce nebo spíš vlastníma rukama. Stará řemesla za to stojí.
Samotný hrad Šelmberk byl založen před rokem 1318 mocným rodem Buziců, kteří do svého rodového erbu zavěsili svinskou hlavu. V šestnáctém století tady Václav z Radešína rozšířil areál o renesanční palác. Sto let nato, v sedmnáctém století, se už hrad uvádí jako pustý. Do dnešních dnů se z něho dochovalo pouze torzo renezančního paláce a bergfritová věž. O to víc to ale žije v podhradí. Opravdu.
Centrum Danar
Kovárna Dolní Řasnice
Jednou z nejslavnějších budov Dolní Řasnice je bývalá kovárna Ondřeje Stelziga. Ondřej Stelzig se stal písařem velitele pevnosti Ráb. Odtud okamžitě uprchl, protože dokázal mistrně využít zmatků při turecké ofenzivě. Vrátil se na Frýdlant, kde byl teprve po dalších čtyřech letech zatčen.
Že se kovář zdržuje na panství, nebylo žádným tajemstvím, ale doba, kdy svou výřečností dokázal zmanipulovat vesničany, patřila už dávno minulosti.
Po svém zatčení byl Ondřej Stelzig odsouzen k témuž trestu. Byl odeslán opět do Rábu a tady jakákoli další stopa po něm mizí.
Jeho život rebela pro nás končí. Spisovatel Václav Kaplický mu věnoval po třech stech letech od rebelie román.
Kováři Stelzigovi v něm dokonce nasadil symbolicky na hlavu korunu. Železnou korunu. Budova kovárny prošla jen nepatrnou rekonstrukcí.
Tak tolik ve zkratce příběh. V jeho stopách se vypravil pan Maršálek. Sám říká, že po přečtení románu Václava Kaplického Železná koruna se vypravil do Řasnice se slovy: kde byla ta kovárna Ondřeje Stelziga.
A místní odpověděli: Jak kde byla? Tady stojí. Po Stelzigovi zbylo jen pár střepů a sekerka s monogramem.
V kovárně se ale kovalo dál, její výheň vyhasla zhruba před sto lety. Ovšem jen do doby, než budovu koupil Milan Maršálek a navozil sem kovářské náčiní a výrobky ze široka daleka.
A jak to tam vypadá dnes? Uvidíte i vy. A třeba se dozvíte, proč podkovář je víc než kovář.
Kovárna Dolní Řasnice
Umělecký kovář
Když je kovář Nekovář – o tom by mohl vyprávět netolický hrdina naší třetí reportáže. Profesně pokračuje jako třetí generace kovářů, i když právě jeho jméno tomu moc neodpovídá. Jmenuje se opravdu Nekovář. Svůj rukodělný kovářský um směruje hlavně na výrobu historického uměleckého nábytku, zábradlí nebo renesančních klik. Kromě toho nás nechá pan Nekovář nakouknout i na fotografie a plány lustrů nebo mříží, které jsou pak umisťovány u kostelů.
Umělecký kovář
Těšanští kováři
Ve druhé reportáži vám ukážeme, jak v jihomoravských Těšanech vítají kováře. Každoročně si totiž právě tady dávají dostaveníčko, a to proto, aby si ukázali, kdo z nich toho ví nejvíc o damascénské oceli. Pod záštitou brněnského Technického muzea. Touha a vlastně i potřeba spojit dva druhy kovu proto, aby se zvýšila jeho tvrdost i pevnost, je stará už víc než tři tisíce let. Pravá damscénská ocel se vyráběla v Indii, v Damašku se falšovala, říká jeden z našich průvodců Ladislav Laska. Těšanská kovárna slouží zároveň jako expozice kovářství a kolářství.
