Hledání v reportážích
Gramofony
Diváci nedělní Toulavky určitě budou pamatovat na gramofonové desky. Černá elpíčka se dávala na gramofon, který byl vlastně dvourychlostní. Časy se mění, technika taky. CD a DVD jsou pro dnešní mladší srozumitelnějšími slovy než LP deska. Technické muzeum v Brně se rozhodlo zkusit říct ne, ne… staré časy nejsou zapomenuty a uspořádalo výstavu Dědeček gramofon. Ta si všímá vývoje od začátku prvních fonografů 20. století po dnešek. Klasické desky, jejichž výroba se dodnes nezměnila, se vrací zpět na výsluní.
Gramofony
Hasičské muzeum
V depozitáři Hasičského muzea v Přibyslavi je toho ke koukání dost. Třeba sbírka praporů nebo technika – čtyřkolové koňské stříkačky či automobily. A to všechno na přibyslavském zámku, který patří Sdružení hasičů Česka. Kromě základní výbavy tady narazíte i nejstarší telefonní ústřednu, čističku hadicí nebo ohlašovačku požáru. Požáry provázely dějiny lidstva odnepaměti. A ta technika hasicí vůbec nejstarší? No přece lidský řetěz a voda.
Hasičské muzeum
Hornické muzeum
Zavítáme i na Šumavu. Osada Hory Matky Boží u Sušice se totiž vepsala do dějin jako místo stříbronosné, a to už v 16. století. Najít stříbrnou žílu bylo cílem stovek havířů. Král Ludvík Jagellonský povýšil osadu na královské horní město s právem těžby. Vzniklo tady asi na třicet důlních šachet a celou tuhle zašlou hornickou slávu dnes připomíná hornické muzeum nejen tamním, ale i návštěvníkům. Proč ale havíři museli odejít? I to se dozvíte.
Hornické muzeum
Muzeum Jana Sladkého Koziny
O Chodsku a jeho obyvatelích se zmiňuje už Dalimilova kronika. Chrabří Chodové pomohli Břetislavu I. zvítězit nad německým císařem. O Chodech ale psali i jiní a později. Snad nejvíc je proslavil Alois Jirásek, vzpomeňme na jeho román Psohlavci ilustrovaný Mikolášem Alšem. Vůdčí osobou všech Chodů byl Jan Sladký Kozina, který proslul svým výrokem: „Lomikare, Lomikare, do roka a do dne…“ Česká podoba jména Lomikar vznikla jako zkomolenina jména svobodného pána Volfa Maxmiliána z Lamingeru. O jeho vztahu k Chodům, strážcům hranic, bude povídat naše zastavení v Muzeu Jana Sladkého Koziny.
Muzeum Jana Sladkého Koziny
Muzeum Františka Bílka
Už od dětství se u něho projevovalo umělecké nadání. V Táboře vystudoval gymnázium a pak v letech 1887–1890 studoval malířství u profesora Maxmiliána Pirnera na Akademii výtvarných umění v Praze. Pro potíže s vrozenou oční vadou – daltonismus, zabraňující rozeznávat některé barvy, přešel na radu svých učitelů k Josefu Maudrovi na Státní uměleckoprůmyslové škole v Praze studovat sochařství. A neudělal chybu. Stal se z něj věhlasný sochař. Další reportáž bude totiž věnována Františku Bílkovi, třetí ze šesti dětí nás „pozve“ do svého muzea, které stojí v Chýnově u Tábora. Umělec získal stipendium mecenáše Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Akademii Colarossi u prof. Injalberta. Jaroslava Pošvářová, průvodkyně v Bílkově muzeu nám ukáže skvělé mistrovy kousky.
