Hledání v reportážích
Kočárky
V prostorách Sankturinovského domu v Kutné Hoře jsou k vidění kočárky. Jde o výstavu s příznačným názvem Babiččiny kočárky.
Pozoruhodnou sbírku historických kočárků daly dohromady dvě manželské dvojice, které kouzlu starých dětských kočárků propadly. Když už jich vyšperkovaly asi 150, rozhodly se o jejich krásu podělit a vystavit je veřejnosti.
Muzeum Babiččiny kočárky představuje historické kočárky pro děti a pro panenky z let 1860 až 1960. Jak se ale přesvědčíte sami, muzeum se pyšní kromě dobových kočárků i dalšími předměty: dobovým miminkovským oblečením, zavinovačkami, polštářky, peřinkami a ukázkami dětských pokojíčků a nádobí pro panenky – to vše je doplněno zvětšeninami fotografií a oblečením pro dospělé z odpovídajícího období.
Takže směr osmipéráky, košatiny – jestli nevíte, co to je, dozvíte se. Nebo si možná pamatujete. Třeba i na maďarské kočárky Ikarus.
Kočárky
Jan Eskymo Welzl
Byl spisovatelem, cestovatelem, dobrodruhem, vynálezcem i lovcem kožešin. Taky polární lovec, zlatokop i náčelník Eskymáků. Jde o světoběžníka Jana „Eskymo“ Welzla. Ve svém rodném Zábřehu na Moravě má muzeum.
Jeho dobrodružství, sepsaná spisovatelem, redaktorem Rudolfem Těsnohlídkem, a vydaná pod názvem Eskymo Welzl, se stalo literární senzací a vzbudilo mimořádný zájem. Když se v říjnu 1928 objevil v Praze, byl známým a slavným spisovatelem. Všude měl otevřeny dveře, seznámil se s Karlem a Josefem Čapkovými, mluvil do rozhlasu a dokonce byl přijat prezidentem republiky T. G. Masarykem.
V roce 1929 se sešel s redaktory Lidových novin Edvardem Valentou a Bedřichem Golombkem, kteří na základě jeho vyprávění upravili a vydali knihy Po stopách polárních pokladů, Ledové povídky, Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě a nejznámější z nich Třicet let na zlatém severu. Vyšla v řadě evropských zemí, v Americe i Japonsku a zajistila Janu Welzlovi světový ohlas.
V záhřebském muzeu je do 7. března k vidění výstava o jeho putování na daleký Sever. Nejzajímavějším dokumentem v expozici Welzla je mapka polárních cest, kterou Welzl nakreslil v roce 1928. Na první straně je zobrazena cesta z Irkutska na Aljašku a na druhé jsou ostrovy v Severním ledovém oceánu. To je jediný originál, který zábřežské muzeum vlastní.
Jan Eskymo Welzl
Muzeum bižuterie
Pak zavítáme do Jablonce nad Nisou, kam jsme se vypravili do tamního Muzea skla a bižuterie. To se nachází přímo v centru města Jablonec nad Nisou a poprvé bylo otevřeno již v roce 1904. Obsahuje unikátní sbírky vztahující se k historii i současnosti českého sklářství, šperkařství, výroby bižuterie nebo mincovnictví.
Nejvýznamnější sbírkou je ale sbírka severočeské sklářské a bižuterní produkce. Prezentuje hmotné doklady o užitném umění, místní architektuře, vývoji technologií, současné i staré místní sklářské dílny a továrny včetně významných regionálních osobností, které jablonecké sklo proslavily po celém světě.
My jsme se ale zaměřili jen na sklo černé, a to proto, že jde o raritku. Už půl století se u nás vůbec nevyrábí. Proto černé zlato, které má doma pan Svatoň z Hrádku nad Nisou, je vskutku jedinečné. Černé skleněné kamínky různých tvarů a velikostí mají svoji zvláštní historii i výrobu.
A právě její složitost, technologická náročnost byly příčinou toho, že výsledný šperk byl moc drahý. A to je přitom kdysi uměly vyrobit i dětské ruce. Hlavně pomocí nýtků – ty sehrály důležitou a nezastupitelnou roli při jejich vytváření. Nýtek proto, že se černá bižuterie vyráběla letováním a bez kovových úchytek by třeba takovou brož nebylo možné dát dohromady.
Muzeum bižuterie
Hodiny a hodinky
Budova, ve které Muzeum Prostějovska v Prostějově sídlí, pochází z 16. století. Dřív sloužila jako městská radnice. O založení muzea se zasloužila Průmyslová jednota, která soustřeďovala předměty pro budoucí plánovanou stavbu.
První výstavu jednota zahájila 5. července 1885. Dne 14. srpna 1887 slavnostně otevřela ve dvorním traktu Waitova domu na Žerotínově náměstí první prostějovské muzeum. My jsme se vydali právě sem, protože tady mají kromě jiného i stálou expozici hodin a hodinek.
Snahy a pokusy čas měřit se objevovaly už dávno. Sluneční hodiny či časomíry přesýpací znali už například Egypťané i Řekové. O nějaké velké přesnosti, kterou nám poskytuje současné měření, nemůže být však ani řeč. První mechanické zařízení poháněné závažím se pak objevuje v Evropě ve středověku. Lidé zkrátka odpradávna hledali způsob, jak měřit čas.
Prostějovské muzeum nabízí návštěvníkům zajímavý pohled na vývoj hodinářství od 15. do 19. století. Podstatnou část vystavované sbírky tvoří kousky Bruno Wintra, který v roce 1939 daroval muzeu svou rozsáhlou sbírku. Mezi nimi najdeme i různé výjimečnosti, kuriózní kousky: nejstarší mechanické hodiny v podobě budíků, které oznamovaly vždy jen určitý moment během dne nebo skleněnou zvonkohru.
Nejstarším vystavovaným exponátem jsou pak nástěnné hodiny z 15. století. Proč se jinak velké časomíry začaly v průběhu věků zmenšovat? Co ovlivnilo jejich dnešní rozměr? I to vám řekneme a ukážeme.
Hodiny a hodinky
Africké muzeum
Nejslavnější a nejznámější rodák z Holic, kde nedělní toulání ukončíme, je cestovatel doktor Emil Holub. Studium medicíny ukončil v roce 1872 na Karlově univerzitě. Čtyři měsíce po promoci se vypravil na první cestu do jižní Afriky.
Z Kapského města uskutečnil tři výpravy do nitra tohoto kontinentu. Shromáždil rozsáhlý soubor přírodovědných sbírek a etnografický materiál.
V roce 1879 se vrátil do Evropy, kde se mu dostalo četných ocenění. Ve vídeňské Rotundě se seznámil s Růženou Hofovou a v roce 1883 se s ní oženil. O dvacet dní později spolu s ní a šesti průvodci se vydává na druhou cestu do jižní Afriky.
Zbytek výpravy se vrací v září 1887 zpět do vlasti. V celé západní Evropě i v USA se Holubovi dostává četných uznání, Praha však nedokázala nalézt umístění pro jeho sbírky a roztrpčený cestovatel se uchyluje do Vídně.
Sužují ho však následky tropických nemocí. Umírá 21. února 1902 ve věku 55 let. Pochován je na čestném oddělení vídeňského ústředního hřbitova.
Jeho manželka Růžena zemřela 28. 9. 1958 v 93 letech. Jeho odkaz se vlastně naplnil až po 2. světové válce, kdy se paní Holubová rozhodla odkázat vše, co opatrovala přes obě světové války. Věci nezůstaly ve Vídni, putovaly do Holic. A ty vyslyšely nakonec i Holubovo přání mít v Česku své muzeum. A město na svého velkého rodáka nikdy nezapomnělo.
Při návštěvě v roce 1880 byl jmenován čestným občanem. V říjnu roku 1909 byla na jeho rodném domě, městské radnici, instalována pamětní deska akademického sochaře Jana Štursy.
V Africkém muzeu Emila Holuba si prohlédneme některé věci z inventáře světoznámého dobrodruha a cestovatele. A v knihovně najdeme knihy, kterými se inspiroval.