Hledání v reportážích
Zlatonosné štoly
Podnikneme taky dobrodružnou výpravu za dobýváním zlata. A zůstaneme přitom jen pár kilometrů za Prahou – v Jílovém. Tamní Regionální muzeum zpřístupnilo veřejnosti dvě zlatonosné štoly, kam dosud noha návštěvníka nevkročila – štolu sv. Antonína Paduánského a štolu v Halířích.
Každá pochází z jiného období a obě jsou svým způsobem unikátní. Štola sv. Antonína Paduánského je součástí Koucourského žilného pásma a můžete si ji projít v rámci naučné stezky, která se vine Kocourskou roklí. Štolu Halíře najdete zhruba o 3 kilometry dál na okraji Hornopožárského lesa.
Ve štole svatého Antonína Paduánského se pracovalo v první polovině 18. století, ale první zmínky o těchto místech pocházejí už z dob Jana Lucemburského. Před vstupem do podzemí vyfasují všichni návštěvníci helmu, svítilnu a plášť.
Možná by vás mohlo zajímat, že štola byla ražena ve dvou patrech. Pokud byste projevili zájem a chtěli vylézt do horní větrací chodby, počítejte se zdoláním sedmi žebříků a překonáním 22 metrů. Od štoly sv. Antonína Paduánského je asi 100 metrů vzdálená štola sv. Josefa. A tam se podíváme rovněž.
Zlatonosné štoly
Benešova vila
Končit budeme v domě Hany a Edvarda Benešových v Sezimově Ústí nedaleko Tábora. Přístup sem měla veřejnost dlouho zapovězen nebo omezen.
Rozsáhlý areál Benešovy vily, která se nachází na soutoku Kozského potoka a Lužnice, je většinou hlavní turistickou zastávkou. Na místě, kde podle tradice kázával mistr Jan Hus, si v letech 1930–1931 architektem Petrem Kropáčkem nechal postavit tehdejší československý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš dům jako místo odpočinku pro sebe a svou manželku Hanu.
Osobitý a zvláštní styl jeho domu v Sezimově Ústí byl ovlivněn jihofrancouzskou architekturou a doplněn rozsáhlou pěstěnou zahradou. Často tu pobýval i Jan Masaryk, měl tu i svůj hostinský pokoj. Přijížděly taky návštěvy související s Benešovými prezidentskými povinnostmi. Právě tady dospěl k řadě závažných státnických – dnes i diskutovaných – rozhodnutí.
Vila prošla v 70. letech rekonstrukcí a v současnosti je majetkem Úřadu vlády České republiky a pro veřejnost je otevřena pouze její část s parkem a hrobkou. Dá se mluvit o národní ostudě, protože od doby, kdy prezidentova manželka ve své poslední vůli určila vilu jako budoucí muzeum a věčnou památku odkazu jejího manžela, nebylo této závěti po desetiletí vyhověno. V roce 2000 přistoupila vláda ČR částečně k jejímu naplnění a rozhodla o zřízení Památníku Edvarda Beneše v areálu prezidentovy vily v Sezimově Ústí.
Benešova vila
Muzeum klavírů
Litomyšl jsme už navštívili. Dnes ale tohle město poznáme opravdu jako centrum hudby. Pozveme vás totiž na výstavu. Pod názvem Klavír? Klavír! Klavír! Tajemství i krása klávesových nástrojů v proměnách staletí se skrývá ojedinělá přehlídka dovednosti dávných i nedávných výrobců klávesových nástrojů. Instalace na zámku v Litomyšli je však naprosto nová v tom, že tyto nástroje ve všech jejich vývojových typech – klavichordy, cembala i kladívkové klavíry – prezentuje nejen jako artefakty s jejich historickou, uměleckou, technickou i hudební hodnotou, ale odráží i jejich roli v životě společnosti.
Výstava má proto dvě roviny – klávesové nástroje jsou zde představeny jak samy o sobě, tak i zakomponované do typických interiérů, v nichž se od počátků své existence objevují. Návštěvníci výstavy se mohou setkat i s nástroji, které v minulosti patřily významným hudebním osobnostem – Zdeňku Fibichovi, Vítězslavu Nezvalovi, Aloisi Hábovi či Rudolfu Frimlovi. Expozici efektně dotvářejí kulisy ze zdejšího zámeckého barokního divadla od Josefa Platzera (1786–1806) a další cenné exponáty z mobiliárních fondů Národního památkového ústavu, Historického muzea Národního muzea a Regionálního muzea v Litomyšli.
Zvláštní hodnotou výstavy je i to, že většina hudebních exponátů je v hratelném stavu a bude ji doprovázet bohatý koncertní a přednáškový program. A možná si budete i smět na některé nástroje zahrát.
Muzeum klavírů
Tupeská keramika
Proslulou hrnčířskou vesnici Tupesy najdete v malebné krajině nedaleko hradu Buchlova. A tamní Muzeum tupeské keramiky pak v nejstarším z vesnických domků z roku 1837. Oblast moravského Slovácka a zejména okolí Tupes má pro výrobu keramiky mimořádně vhodné přírodní podmínky. Řečeno konkrétně a viděno očima hrnčířů to znamená dostatek hlíny potřebného chemického složení. Není divu, že nejstarší nálezy keramiky v této oblasti pochází už z 10. století.
Nejvíce však vesnici proslavila teprve až mnohem mladší majolika s typickými barevnými vzory. Novodobá historie tupeské keramiky se začala psát po roce 1904, kdy se do Tupes přistěhovala rodina Úředníčků – a ti se věnovali téhle činnosti, zkušenosti si předávali v rodu z generace na generaci.
Tupeská keramika
Vinařství Litoměřice
Pracovnice Oblastního muzea v Litoměřicích Daniela Linková stála před úkolem připravit výstavu a protože muzeum dosud nepořádalo výstavu věnovanou pěstování vinné révy, ač to k regionu už skoro tisíc let patří, bylo o tématu rozhodnuto.
Vítejte na Litoměřicku, kde o tradicích tamního vinařství promluví historička zdejšího Oblastního muzea, a sklepmistr. Přípravy na výstavu trvaly skoro dva roky – byly to debaty s vinaři, prozkoumávání depozitářů, spolupráce s kolegy – například Podřipské muzeum zapůjčilo některé předměty a litoměřická galerie zas obrazy, které zachycují vesměs vinice v okolí.
Za zmínku určitě stojí, že k zdejšímu vinařství patří také nedaleké Žernoseky, kde jsou jedny z nejstarších vinných sklepů u nás vůbec. A že ta tradice je tisíciletá, to dosvědčuje i zápis v zakládací listině kapituly litoměřické z roku 1057 – už v ní se mluví o vinici a vinařích, a v ní najdeme i první dochovanou českou souvislou větu upravující právní a vlastnické vztahy.
Výstava mapuje všechny důležité mezníky, například dobu Karla IV., který litoměřickým pro pěstování vinné révy daroval kopec Radobýl, projdete všechna důležitá období až k současnosti, kdy se opět pěstuje réva a připravuje víno v menších, spíše rodinných podnicích.