Časová osa
Dělení Polska
5. 8. 1772
Slezsko bylo ztraceno, ale objevila se možnost územního zisku na úkor slabého, rozvráceného Polska. Marie Terezie měla morální pochybnosti, dlouho to probírala sama se sebou a se svým synem. Anglického vyslance ve Vídni ujišťovala v létě 1771: „Já za sebe si nechci nechat žádnou vesnici, která mi nepatří.“ Nebyla pokrytec a její jednání určovaly čisté zásady. Jenomže zahraničně politickou agendu už neřídila. Již v roce 1769, když šlo o to obsadit do té doby k Polsku patřící Spiš a několik polských okresů hraničících s Uhrami, musela ustoupit Josefu II. Musela si nechat líbit, když jí velmoci říkaly, že zabráním těchto území dal Habsburk k dělení Polska podnět. Rusko a Prusko už se dávno dohodly a Josef II. byl zajedno s Friedrichem II.
19. února roku 1772 byla podepsána smlouva o dělení mezi Ruskem a Pruskem. Rakousko bylo vyzváno, aby přistoupilo, zdráhání by na výsledcích jednání nic nezměnilo. Kounic naléhal, aby se Marie Terezie nevzpírala a prostě si vzala rakouský podíl. Když po delším čepýření přece jen svolila, vnímala to jako skvrnu na svém panování: „Dej Bůh, abych za to nebyla odpovědná ještě i na onom světě!“. Friedrich II. k tomu suše a výstižně poznamenal: „Plakala, ale brala.“ A ještě jedovatěji: „Čím víc plakala, tím víc brala.“ Ve smlouvě podepsané v Petrohradu 5. srpna roku 1772 je vyhlášena „pacifikace“ Polska.