Rozhovor s dramaturgem Janem Bajgarem
Jaký je Váš vztah k Marii Terezii?
Osobně by mě Marie Terezie fascinovala i naprosto převratnými reformami, ale dramaturg je tu od toho, aby pomohl autorovi vyjádřit to, co chce říct on. A Mirku nejvíc zajímal příběh ženy, která se v 18. století pokusila skloubit lásku, manželství, děti a zodpovědnost za obrovskou říši, přičemž vše z toho brala opravdově a velmi vážně. Mě na tom zajímalo ještě obecnější téma – talentovaný a zodpovědný člověk, obklopený blbci a předsudky, který se na to nemůže a nechce vykašlat a jde dopředu, i když psi štěkají.
Jaká byla pro dramaturga spolupráce na čtyřjazyčném projektu a jaké komplikace to přinášelo?
V době psaní scénáře nebyl jazyk problém, psalo se česky, následně se vše překládalo, porady byly v angličtině. Složitější to měli herci, představme si milostný dialog, kdy ona mluví německy, on česky či maďarsky, oba předpokládají, že ten druhý říká co má. Z dramaturgického pohledu bylo nejsložitější, že schvalovatelé z různých zemí vidí jinak některé postavy, protože i národní mýty jsou pokroucené různými směry. Takto jsme si například s Rakušany vyjasňovali postavu Evžena Savojského, který byl pro nás jen antagonistou a pro ně národním hrdinou.
Marie Terezie by mohla být chápána i jako vzor ženské emancipace. Myslíte, že její odkaz přežívá a je viditelný v dnešní české společnosti?
Odkaz asi nikoli, protože o Marii skoro nikdo nic neví. Spíš bych řekl, že současné ženy ještě pořád musí řešit totéž, co ona: jak skloubit osobní život s kariérou nebo dokonce nějakou celospolečenskou rolí a hlavně stojí-li jim to za to. Jak vidíme třeba z prezidentské volby, tak buď nestojí, nebo je tam muži nechtějí. V naší minisérii máme scény, kdy je Marie obklopená sbory pitomců. Na tom se zřejmě nic nezměnilo.