V kraji brambor a kamení
Nové Město na Moravě leží v samotném srdci Českomoravské Vysočiny. Původně jsem si chtěla obout pohorky jako správná turistka a vydat se do drsného kraje brambor a kamení. Očekávala jsem, že potkám nejen drsný terén, ale i horalské povahy. Moje očekávání byla však mylná. Na překonání cest mi stačily obyčejné tenisky a místní lidé jsou vřelí a otevření.
Navštívila jsem paní Věru Studenou, která se živí jako drátenice. Zatímco dřív dráteníci drátovali obyčejné hrnce, které se používaly v kuchyni, dnes je v kurzu převážně okrasná keramika. Paní Věra mi však ukázala několik ze svých výrobků, které zahrnují i překrásné brože, drátované květiny nebo ozdoby na klobouk. Drátovat se dají i vyfouklá vajíčka, a kdo to dokáže, ten už je pan dráteník! Něco málo jsem si i vyzkoušela, ale vajíčka by mi určitě praskla.
Od paní Věry jsem se vydala po stopách místní speciality – po drštičce. Vyrazila jsem odvážně pěšky po turistických značkách, ale podařilo se mi cestou ztratit. Naštěstí jsem potkala pana Jana Mičína, který v lese manévroval s koňmi. Ekologicky šetří naše lesy a dřevo tahá pomocí dvou koní, namísto těžké techniky. Připojila jsem se k němu a koním po cestě do vesnice, odkud jsem raději pokračovala autobusem, abych se z hustých lesů vůbec vymotala.
Na horské v chatě na Studnicích jsem narazila na svého bývalého kolegu z rozhlasu Petra Hladíka, a tak jsme si měli o čem při vaření povídat. Drštička je vlastně něco jako bramborový nákyp, kde mezi jednotlivá patra bramborového těsta skládáte třeba škvarky, uzené maso či jiné masové pochutiny. Recept je velice jednoduchý, a jak jste možná už i zvyklí, hodně sytý. Naši předci při vaření prostě mysleli hlavně na to, aby byly ingredience levné a výsledný pokrm vydatný. Po mém celodenním výšlapu jsem potřebovala přesně něco takového.
Když se pohybujete v okolí Nového Města, nesmíte minout Tři Studně. Přímo u studánek jsem si domluvila setkání s panem Josefem Kaprálem, který mi vyprávěl o tradici otevírání studánek. Otevírání znamená jejich čištění po přešlé zimě, studánky byly jediným zdrojem pitné vody pro širé okolí, většinou bylo otvírání i obřadem se symbolickým zaháněním zlé moci a neštěstí.
Posilněná hrnkem studánkové vody jsem se vydala skrz lesy domů, než úplně zapadlo sluníčko. Dokonce jsem měla cestou štěstí a nasbírala pár hříbků, které se později doma hodily do výtečné houbové polévky.
A to byl prozatím můj poslední výlet za našima humny. Dejte mi vědět, která místa se vám nejvíce líbila, nebo která mám příště navštívit. Kdoví, příště to může být přímo u vás!
S přáním krásných dnů,
Vaše Monika
