Jak sem byla znovu cérka z Valašska
Neukázat vám při mém putování Valašsko, to by byl hřích! Kraj, kde jsem poznala své první dětské lásky, ale i dobré přátele. Ráda se sem vracím a vždycky vracet budu, něco mne na těch roubenkách, zelených kopcích a dobrosrdečných lidech prostě táhne. Dnes jsem se rozhodla pro výlet do Nového Hrozenkova. Nemůžete ho minout, pokud jste se vydali do známějších Velkých Karlovic, já jsem ze Vsetína přijela vlakem, což ve mně probudilo ještě více vzpomínek na léta strávená tady.
Navštívila jsem pana Augustina Krystyníka, který vyrábí kola ke kočárům. Být v dnešní době kolářem, to zní jako z pohádky. V jeho dílně jsem se však přesvědčila, že pokud má člověk talent a píli, může se tomuto řemeslu věnovat i v jednadvacátém století. Povolání je to však ryze mužské, je potřeba hodně síly. Ač jsem se snažila sebevíc, nepodařilo se mi paprsky do středu kola zatlouct dostatečně hluboko. Tam, kde pan Augustin jemně klepnul, jsem já s vypětím sil a potem na čele zuřivě zatloukala na několik pokusů.
Pan Augustin pro mě připravil hned dvě překvapení. Domů jsem si odnesla krásnou vyřezávanou stoličku, pro kterou jsem ještě ten den našla uplatnění. Krásnějším dárkem, na který budu dlouho vzpomínat, byla projížďka kočárem taženým koňmi. Při jízdě mezi roubenými chalupami jsem zase na chvilku byla tou malou copatou holkou, která si tady hrávala s místními dětmi.
V jedné z roubených chaloupek jsem navštívila paní Vlastu Jochcovou, která mě přizvala k vaření tradiční kyselice. Ve světničce jako vystřižené z klasických českých pohádek se vařilo úplně samo. K výborné chuti kyselice paní Vlasty přispěla určitě nejen zkušené ruka kuchařky, ale i poctivé lokální suroviny a vaření na kamnech, ve kterých jsme zatápěly dřevem. Některé chutě prostě nikdy nedokážeme nahradit, to věděly naše babičky nejlépe.
Po vydatné porci kyselice jsem si zatančila s místním souborem Ostrévka. Těší mě, že se zde udržuje stále tradice tanečních a lidových souborů a co víc, že jsou to samí mladí lidé. Nenechala jsem se zahanbit, přece jen mám ze svých mladých let něco natancováno. Skvěle se mi tančilo i díky dobře padnoucím krpcům. Výrobu těchto ručně šitých měkkých kožených bot mi ukázal místní krpcař Jakub Kopecký.
V podvečer jsem se znovu setkala s paní Vlastou, která mi slíbila domácí ovčí sýr. Jenže jsem si nejdříve musela sama podojit ovci. Se zvířátky se sice denně setkávám jako mluvčí brněnské zoologické zahrady, ovšem dnes jsem se ocitla v tak bezprostřední blízkosti ovce zcela poprvé. Přiznávám se, že jsem k ní chovala velký respekt a na stoličku od Augustina jsem si sedala se strachem, jestli mě ovce nenakopne, naštěstí jsme to obě (ovce i já) po počátečních rozpacích zvládly. Paní Vlasta mi pak za odměnu ukázala, jak si vyrobit domácí lahodný sýr.
Do Brna jsem se vracela plná čerstvých dojmů, ale i oživených vzpomínek. Valašsko je prostě mojí srdeční záležitostí.
A kam se rádi vracíte vy?
Vaše Monika