Fotografie s příběhem
Do Ratíškovic kousek od Hodonína mě přivedla vernisáž fotografií, kterou jsem navštívila v Brně v Paláci šlechtičen. Fotografie byly ochutnávku živé tradiční kultury a motivovaly mne, abych se vypravila objevovat poznané přímo do terénu. Sbírka se navíc příznačně jmenovala „Za humny“, a to už je pořádné znamení, nemyslíte?
Domluvila jsem si setkání s paní Irenou Bařinovou, která v Ratíškovicích žije celý svůj život a navíc je vášnivou amatérskou historičkou. Společně s manželem ve svém volném čase shromažďují fotografie a písemné materiály o Ratíškovicích, ze kterých vznikají různé knihy, sbírky, příspěvky do novin a kalendáře. Ukázala mi několik desítek fotografií a připojila k nim mnohdy neméně zajímavé příběhy. Na práci paní Ireny je skvělé, že jí nestačí získat jen fotografii, ale pátrá do hloubky, hledá příběhy a souvislosti a všechno zaznamená. Kdyby každá obec měla paní Irenu, máme sepsány kompletní dějiny naší země.
Sešly jsme se na bájném vrcholu Náklo, který najdete kousek od Ratíškovic. V poslední době se Náklo dostalo do povědomí v souvislosti s hypotézami o možném ústředí Velkomoravské říše, paní Irena mi tuto domněnku vyvrátila. Velehrad tu tedy pravděpodobně nestál, ale i tak je vrch dominantou okolí.
Nebyla bych to já, kdybych od paní Ireny nevyzvěděla adresu někoho, kdo se věnuje tradičnímu řemeslu. Navštívila jsem tetičku Kateřinu Gasnárkovou, která i po osmdesátce čile vyškrabuje velikonoční kraslice. Techniku vyškrabování jsem si osvojila poměrně rychle, ovšem brzy jsem zjistila, že největším problémem je moje fantazie. Zatímco paní Gasnárkové pod rukama vznikaly nádherné ornamenty, dokonalé květiny a ucelené obrazce, já jsem ani netušila, jestli se mi podaří vajíčko nerozmáčknout. Paní Kateřina je upovídaná a milá paní, která sype z rukávu veselé historky vedle životních mouder tak, jak to umí jen babičky. Podělila se se mnou o historku, jak ve svých sedmdesáti letech poprvé letěla letadlem, a to rovnou do Ameriky. Nejdříve ji nechtěli pustit na palubu letadla s osmdesáti vyškrábanými vejci, nakonec přece jen odletěla, ale na letišti v Severní Karolíně na ni nečekal slíbený doprovod, protože ostatní lety byly odloženy kvůli špatnému počasí. Proseděla tam několik hodin, nicméně personál se o českou stařenku v tradičním kroji, která neuměla ani slovo anglicky, dobře postaral. Její kuráž bych chtěla mít!
Při svém výletu po Ratíškovicích jsem se doslechla, že se místním říká „bélešovjáci“. Zavítala jsem k paní Zdeničce Zemánkové, která mě tradiční béleše naučila. Říkávalo se jim jídlo chudých, protože ingredience měla každá rodina doma, i ta nejchudší. My jsme však mákem a povidly jako správné hospodyňky nešetřily a povýšily béleše na jídlo bohaté. Mám pro vás malou radu: pokud nemáte tradiční plotýnku, na které béleše smažily naše babičky, vypomozte si jako ratíškovské kuchařky kulatým plechem na pizzu.
Na vrchol Nákla jsem se vrátila ještě při své cestě zpátky a dopřála si odpočinek. Počasí bylo nádherné a já od svých nových přátel z Ratíškovic dostala několik lahodných dobrot, které vypěstovali na svých zahradách a polích. Alespoň kousek venkova jsem si do města zase přivezla.
A příště se s vámi podělím o zážitek, jak jsem ulovila svého prvního kapra v životě.
Vaše Monika
