Lidé se srdcem na dlani
Během svého putování po naší republice poznávám lidi, kteří jsou pravými patrioty. Obětují svůj čas a námahu, aby udrželi lidovou tradici naživu pro další generace. Jsou to prostě srdcaři. Jedním z těchto „srdcařů“, jak se na Moravě říká, je i můj kamarád Petr Koráb. Z města se vrátil tam, kam ho to táhlo nejvíc – domů do Boleradic kousek od Hustopečí. A tak se stal z právníka vinař.
Petra jsem zastihla ve vinohradě i s pomocníky, kde sbírali hrozny. Na burčák však bylo ještě brzo, to jsem poznala i jako laická znalkyně vína. Petr mě však poučil, že pro výrobu veržusu je třeba nezralých hroznů. Stačí vylisovat šťávu a vznikne vám vlastně takový ocet, který můžete použít třeba v kuchyni do salátů. Brrr. Ještě teď se otřepu, když si vzpomenu, jak moc byl kyselý. Ale každý máme chuťové buňky nastavené jinak. Nesmírně mě však těšilo, že vidím Petra tak spokojeného. Jde na něm poznat, že dělá řemeslo, které ho baví a naplňuje. Kdyby to tak mohl říct každý, že? To by svět vypadal možná jinak.
Veržus jsem si odnesla v krásném keramickém čepáku, který vyrobili místní keramici manželé Šemorovi. S keramickým kruhem jsem to zkoušela naposledy jako dítě a nechala jsem se zlákat paní Monikou Šemorovou k návštěvě jejich dílny. Zatímco pan Miroslav mě učil z kousku hlíny vytvarovat konkrétní nádobu, paní Monika mi ukázala, jak vyrobit ucho u džbánu. Užila jsem si u toho spoustu zábavy, 
připadala jsem si jako dítě v mateřské školce, které se snaží o svá první umělecká díla z modelíny. U hrnčířského kruhu bych se dokázala vyhrát i dnes, je to příjemný relax.
Pan Miroslav s láskou z hlíny „vybouluje bříška“ a jeho žena Monika hrnečky „uchatí“, pokud smím použít jejich trefné výrazy. Setkání s manžely Šemorovými bylo kouzelné. Na obou okamžitě poznáte, jak svoje řemeslo nejen mistrně ovládají, ale ze srdce milují.
Pokud jste o Boleradicích alespoň jednou v životě slyšeli, tak nepochybně v souvislosti s jejich Divadelním spolkem Bratří Mrštíků. Měla jsem to štěstí a zastihla soubor během jejich pravidelné zkoušky. V hledišti jsem se dala do řeči s režisérkou Alenou Chalupovou, pod jejímž vedením ochotníci právě nacvičovali Divou Báru. S žertem mi vyprávěla, že v jejich souboru chtějí hrát celé Boleradice. 
A než jsem se nadála, stala jsem se součástí divadla také! Má role ve hře byla maličká, o to víc jsem si užila atmosféru okolo sebe. Z práce jsem zvyklá na kamery, světla a mikrofony, ovšem na jevišti je to něco jiného. Zatímco v televizi a v rozhlase mluvíte k divákovi anonymnímu, tady své publikum přímo vidíte, což na herce vyvíjí větší tlak. Jsem velice ráda, že mě místní soubor přijal mezi sebe.
Cestou zpátky na autobus jsem zahlédla studánku, ve které k mému nemilému překvapení v parném létě nebyla ani kapka vody. Od pana Jana Horáka, který seděl opodál, jsem se dozvěděla, že studánka musela ustoupit rozšíření vozovky. Svět se bohužel někdy rozrůstá až příliš rychle. Tak snad dokážeme zachránit co nejvíc podobných míst, tradic a řemesel.
Také se rádi vracíte ke kořenům?
Monika
