Kdo Slatinu jí aj pije, celý život skutečně žije
Tentokrát jsem přijala pozvání od Evy Gazdíkové, která žije v malebné obci Suchá Loz na moravskoslovenském pomezí. Nebudu vás napínat, tento neobvyklý název je odvozen od suchého vrbového (nebo vinného) proutí, jak jsem se dozvěděla.
S Evou jsme se seznámily v Uherském Hradišti a už tenkrát mi slíbila spoustu zajímavostí. Eva je nejen kronikářkou obce, ale také vášnivou sběratelkou starých šátků, výšivek, krojů a jiných součástí tradičních oděvů. Každá rekvizita, kterou vlastní, má nějaký příběh, ať už ji dostala darem od konkrétního člověka, nebo ji někdo vyhodil na sběrný dvůr. To je pro mě naprosto nepochopitelné. Proč se lidé podobných pokladů zbavují? Proč si nedají trochu práce s hledáním nějakého muzea, nebo soukromé sbírky, kam by mohli pro ně nepotřebnou věc věnovat? Je mi až smutno z toho, kolik vzácných kousků se Evě nepodařilo zachránit a leží někde na dně skládky. Nezbývá než doufat, že stejné množství čeká na půdách našich babiček, až je někdo odhalí.
Na Evinu radu jsem se setkala u pramene Slatiny s panem Josefem Gregárkem, který mi vyprávěl něco o názvu obce i o místním minerálním pramenu. Trochu zázračné vody jsem si nabrala s sebou a šla navštívit místní ženský spolek Plkotnice.
Plkotnice se schází zejména pro vlastní potěšení a zpívají. Takový elán a životní optimismus by jim mohl leckdo závidět. Už jen název tohoto sboru napovídá o velké upovídanosti – plkotání – těchto žen. O tom jsem se konečně přesvědčila na vlastní uši!
Plkotnice mě přijaly mezi sebe, abychom společně uvařily místní specialitu, bramborovou omáčku a sucholožské šišky, kam se přidává Slatina. A že to byla společnost opravdu veselá, tolik bab v jedné chalupě, to se jen tak nevidí! Když se rozplkotá jedna přes druhou, je o zábavu postaráno. A tak to má u vaření být.
Zatímco se omáčka vařila, Plkotnice mi doporučily, abych navštívila místního kováře Jakuba Uhlíře, a tak jsem se na pár chvil stala kovářským učněm. U rozžhavené pece bylo ještě větší vedro, než u rozpálených kamen s bramborovou omáčkou. 
Pravda, kladivo moc držet neumím, ale když si pomyslím, že je to hlavně mužské řemeslo, jsem se sebou spokojená. Jakub mi sice tvrdil, že lžičku si zvládnu vykovat za patnáct minut, ovšem bez jeho pomoci bych tam seděla zničená ještě teď. Oproti kování je výroba kol, vyšívání košil a vyřezávání medvěda vlastně docela brnkačka. Nebo ze mě mluví bolavé tělo?
Ráda jsem se vrátila k Plkotnicím na vydatné jídlo, které mě po kovářské práci posilnilo. Tuto omáčku si dříve místní brávali sebou na pole, když měli za sebou fyzicky náročnou práci a potřebovali nabrat sílu. A já tomu po dnešním dni dokonale rozumím. Opravdu to funguje!
S Plkotnicemi jsem strávila báječný den, během kterého jsem se naučila nejen výborný recept, ale i několik nových písní a zejména krásné místní nářečí. Suchá Loz má své jedinečné kouzlo. Souhlasíte?
Vaše Monika
