25. července 2011

Jestliže se někdo ztratí, nebere telefony, postrádá jej rodina, přátelé nebo spolupracovníci, mluvíme o něm jako o pohřešovaném. Takto musíme od soboty 22. května 2010 mluvit i o Miroslavu Křížovi. Že jste to jméno už někdy zaslechli? Není se čemu divit. Místopředsedů Českomoravského fotbalového svazu zas není tak moc a neztrácejí se denně…

Ti dva žili jen sami pro sebe. Manželku a matku postrádali už několik let. Oba kromě toho druhého neměli skutečně nikoho. Ani otec, sedmasedmdesátiletý Ladislav starší, ani Ladislav mladší, jeho třicetiletý syn. Zažité denní rituály byly důležité pro oba – především ale pro Ladislava - syna, který byl od narození těžce postižen Downovým syndromem a sám se o sebe nebyl schopen postarat. Věděl, že každé ráno jdou společně s tátou pro pečivo, potom se dlouho procházeli po nákupních centrech, večer návrat domů, spánek… a to už několik let, co zůstali sami. Jejich soužití však skončilo tragicky. V sobotu 16. srpna 2008…

Srpen 2006. Po Brně se pohybuje podivný muž. Kdyby lidé ve městě věděli, co dělá a co chystá, asi by předtím, než nasednou do svých zaparkovaných aut, důkladně svá vozidla prohlédli. Třeba tak, jak to dělají ti, kteří mají důvod se bát. Ti, kteří se obávají msty. V Brně by to ale museli dělat všichni, protože v následujícím případě si šílenec svou oběť vybral podle toho, jak a kde měl zaparkované auto. Ten člověk chtěl vraždit. Neotřele, důmyslně. Elektrickým proudem napojeným na zaparkované automobily…