22. července 2010

Bylo pět hodin ráno, hořovická nemocnice teprve procitala. Četa uklízeček, která v nemocnicích nad rámec svých povinností často plní zároveň i funkci „probouzečů“, se chystala na svou expanzi po nemocničních pokojích a chodbách. Mezi nimi i paní Věra. Ze šaten v suterénu se vydala vstříc svým povinnostem a také nevšednímu zážitku…

František Hudec byl onu srpnovou neděli naštvaný. Dokonce hodně naštvaný. Ani nevěděl, jestli spíš na sebe, nebo na manželku. Čeho ve svých dvaačtyřiceti letech dosáhl? Na jedné straně vyženil syna a žena mu porodila dceru, na druhé straně manželka byla náměstkyní okresní správy pošt, on jen obyčejným podlahářem. Obývali společně panelákový byt na Okružní ulici a před domem jim stála zaparkovaná škodovka. Venku léto, on v Bruntále, manželka sama na dovolené u moře. Už slyšel, jak ho po návratu domů bude vinit z toho, že rozfofroval její peníze. S tím se nehodlal smířit…