6. října 2010

Prázdniny se pomalu blížily do své druhé půle, když se v jedné pražské hospodě sešli dva třiatřicetiletí muži. Jednomu z nich říkejme třeba Marek, ten druhý si svou přezdívku zvolil sám. Markovi se představil jako Hombre, a jelikož měli oba hluboko do kapsy, začali společně spřádat své plány na obohacení, ne nepodobné těm, jež známe z knížek či filmů o Divokém západě. Při hledání osoby, na jejíž účet by se přiživili, nakonec padla volba na o pouhé tři roky staršího Pavla, jehož více či méně legální podnikatelské praktiky nemohly uniknout jejich pozornosti. Příběh z divokého východu mohl začít…

Jedenácté září dokázalo v roce 2001 rozesmutnit jeden velký národ za jednou velkou louží. Toto datum má zřejmě svou negativní magickou moc. Vyprávět své by o tom mohla jednapadesátiletá žena z Ostravy. Své jedenácté září, svůj smutný a bolestný příběh, zažila před nedávnem na vlastní kůži…

O Bohumínu se říká, že ho po první návštěvě budete buď milovat, nebo nenávidět. Žádná jiná možnost není. Možná to způsobuje množství zeleně a vodních toků, proti kterým zde stojí průmysl a s ním spojená doprava. Třiadvacetitisícové město je všeobecně známo především jako významný železniční uzel. Jiný uzel, dalo by se říci gordický, se teď snaží rozplést místní kriminalisté. Týká se osoby rybáře Jana Sedláka, který si Bohumín zamiloval také snad právě pro jeho polohu na soutoku řek Odry a Olše.