4. října 2015

Pravoslavný kostel svátku Proměnění Páně a svatého Nektaria Eginského v Horní Lipové byl vysvěcen elitou české pravoslavné církve. Svěcení byl přítomen emeritní metropolita Christoforos, arcibiskup olomoucko-brněnský Simeon a biskup šumperský Izaiáš. Účastníci slavnostního svěcení byli svědky neobvyklého rituálu, který má člověk možnost prožít obvykle jen jednou v životě. Jde o velmi barvitý obřad, v jehož rámci se umývá obětní stůl, čistí se olejem, vonnými mastmi a obléká se jako malé dítě. Po skončení svěcení byla sloužena archijerejská svatá liturgie, při níž se sešlo velké množství kleriků.

Na mnoha místech naší země se konají duchovní obnovy. Každá má osobitý charakter a zaměření. Jedna velmi originální obnova se konala již podruhé v Sedlištích u Frýdku-Místku a byla určena tzv. „jezdícím“ – to je těm, kteří potřebují ke svému životu vozík. Celý program se nesl v duchu vlastního „sebepřijetí“ a byl přípravou k tomu, aby jezdící byli ve svých farnostech oporou těm chodícím. V týdenním programu se našel čas na modlitbu, rozjímání, ale i na vzájemné sdílení.

Při putování za dřevěnými sakrálními stavbami v Těšínském Slezsku jsme se zastavili v Szczyrku, v dřevěném kostele svatého Jakuba apoštola, který leží na malém návrší poblíž hlavní cesty do Bielska. Byl vybudován v letech 1797 – 1800 a je to nejstarší svatyně v Szczyrku. Po jeho dokončení zde byla speciálním dekretem povolená samostatná farnost a jejím prvním farářem byl Wojciech Radoński.

Do Starého Bohumína jsme se vydali ze dvou důvodů. Jednak jde o významné mariánské poutní místo a jednak jsme navštívili zajímavé muzeum ve věži kostela. Založil ho pan Vítězslav Malchara, který má rád starožitnosti, a proto vytvořil v několika patrech kostelní věže vyhlídky, ale také takzvané salony, např. salon hudební, salon hodin i salon obrazů a zvonů nebo kapličku sv. Františka. Po osmdesáti šesti schodech se návštěvníci hlavně z řad poutníků dostanou k mimořádným výhledům na Beskydy a do Polska, a kromě toho si mohou prohlédnout věci, které kdysi obklopovaly hospodářství a domácnosti místních věřících.

Známý biblický příběh o milosrdném Samaritánovi zrodil po revoluci myšlenku vytvořit učiliště, které by zajišťovalo kvalitní vzdělání pro sociální pracovníky. Ukázalo se totiž, že při pomoci potřebným nestačí jenom chuť a nadšení, ale že je potřebná i odborná kvalifikace. Hlavní myšlenkou pro zřízení takové školy se stala idea komplexní péče o člověka, která by sledovala všechny jeho potřeby – tělesné, duševní, sociální i duchovní. Proto byla založena olomouckým arcibiskupem Mons. Janem Graubnerem právě před dvaceti lety CARITAS – Vyšší odborná škola sociální Olomouc, která při vzdělávání a realizaci všech aktivit vychází z tisícileté křesťanské tradice služby bližním v nouzi, zejména pak z biblické věty „Deus caritas est“ (Bůh je láska).