27. května 2012

V předvečer svátku sv. Vojtěcha se uskutečnil mimořádný koncert. V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze zaznělo oratorium Porta peregrinorum - Brána poutníků skladatele Jiřího Pavlici a libretistky Renaty Putzlacher věnované několika zastavením v životě sv. Vojtěcha. Jeho životní pouť je nejen symbolem oběti, ale zároveň obrazem doby, kdy byly křesťanské církve v jednotě a kdy se řešila podoba Evropy na přelomu prvního a druhého tisíciletí. Je zajímavé, že současný svět řeší v podstatě tytéž problémy. V oratoriu dochází stejně jako před tisíci lety k mezinárodnímu dialogu, protože orchestr a sbor Europera je jednak složen z nadaných mladých muzikantů od nás, z Německa a Polska, a také text oratoria využívá němčiny, polštiny, latiny a češtiny, stejně jako kdysi na svých cestách sv. Vojtěch.

Svatá Hedvika, patronka Slezska a ostravsko-opavské diecéze, představovala jednu z „moderních“ světic. Zastupovala ženy svaté pověsti, které ve středoevropském prostoru pocházely z urozených, někdy přímo z vladařských rodů a svůj osud spojily zejména s péčí o potřebné. Rektor Slezské univerzity v Opavě prof. Rudolf Žáček a další odborníci se zamýšlejí nad zrodem svatohedvické úcty, procesem její kanonizace i rychlým rozšířením jejího kultu v druhé polovině 13. století. Mimo jejich pozornost nezůstává ani dvorské prostředí, v němž se světice pohybovala a které se také stalo místem řady zázraků spojovaných s jejím životem.

Významné moravské poutní místo letos oslavuje sto let od korunovace sochy Panny Marie. Letošní jubilejní poutní sezona začala žehnáním sedmi nových zvonů, které byly odlity letos v Pasově. U slavnostní příležitosti se setkali jejich tvůrci i ti, kteří na zvony přispěli. Slavnosti se zúčastnili poutníci z celé republiky. Program slavnostního dne byl příležitostí k zaznamenání mnoha jedinečných setkání i výpovědí o významu poutního místa a vztahu věřících k němu.

Rozkvět ikonopisecké malby je spojen s východní, pravoslavnou křesťanskou tradicí. Prostota a určitá askeze výrazových prostředků není odůvodněná snahou stát se srozumitelnou nevzdělanému, „jednoduchému“ divákovi. Ikona jako celek má hlubší význam. Ikonopisec neunavuje zbytečnými detaily. Její krása je vlastně teologií krásy. Úcta vzdaná ikoně je úctou, která patří zobrazené osobě, přesněji řečeno jejímu předobrazu, neboť ikona nemá za cíl ukázat světský portrét, ale duchovní podobu. O významu ikonopisectví hovoří ředitel Pravoslavné akademie ve Vilémově Roman Juriga a ikonopiska Jana Baudišová.