20. září 2015

V úvodní reportáži se Allan Lazarov vypravil za elitním vojákem a policistou. Oba byli skvěle vycvičeni, těšili se výborné kondici a jako špičky ve svém oboru byli nasazeni v zahraničních misích. V jednom okamžiku se ale všechno změnilo. Dnes je pro oba hlavním nepřítelem jejich zdraví. Svádí tuhý zápas, ve kterém jde nejen o jejich vlastní vůli a sílu, ale také (a možná především) o ty, kteří se jim rozhodli pomoci. Tvrdí chlapi, zvyklí pomáhat a sloužit druhým, jsou tak najednou odkázáni na pomoc ostatních.

Daniel Raus se na službu podíval tak trochu z opačné strany. Nazval svou glosu Bible pro manažery. Některé manažerské zásady totiž mají svůj původ právě v knize knih. „Bible přinesla ještě jednu revoluci v pohledu na podnikání. Stojí tam doslova: Kdo chce být největší, ať je služebníkem všech. Smyslem byznysu je služba, nikoli moc. A už vůbec ne okrádání. Snaha zbohatnout a prosadit se je správná. Ale k cíli vedou cesty různé, někdy taky hrůzné. Výzkumy každopádně ukazují, že k dlouhodobé prosperitě vede překvapivě poctivost, nikoliv tunel,“ připomíná mimo jiné Daniel Raus.

Antonín Randa je nejen šéfredaktorem Katolického týdeníku, ale také spoluzakladatelem občanského sdružení Cesta 121. „Pozvedám své oči k horám: Odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“ Právě tato slova Žalmu 121 inspirovala zakladatele sdružení zařadit do svého názvu číslici 121. Text ale vystihuje také to, oč v projektu jde – pomáhat těm, kteří pomoc potřebují, ale málokdy si o ni sami řeknou. Většinou jsou to totiž staří kněží, kteří byli zvyklí celý svůj život obětovat druhým a ani na stará kolena nechtějí svými problémy a neduhy zatěžovat okolí. Cesta 121 je přitom jedním z mála subjektů, který se starým a nemocným kněžím dlouhodobě a systematicky věnuje. Znalé poměrů pak nepřekvapí, že se jim za tuto činnost jen zřídka dostane veřejného obdivu nebo uznání.

V závěrečné reportáži Radka Kříže zavítáme do míst, kde se s pozitivními emocemi setkáváme jen zřídka. Pohřby a smuteční obřady jsou pro mnohé smutnou nutností, pro jiné se stávají zaměstnáním. Nezbytným předpokladem výkonu profese smutečního řečníka je předepsané vzdělání a státem garantovaná zkouška, ale také značná míra empatie. I na hřbitovech a ve smutečních síních se tak setkáváme s lidmi, jejichž profese je sice v mnoha ohledech těžká a neradostná, ale bez nadsázky jde o nepostradatelnou službu druhým.