14. června 2015

V úvodní reportáži Radka Kříže představíme rodiče, kteří se kvůli tragickým okolnostem dostali do právního, etického a vlastně i církevního vakua. Všichni se těšili na dítě. Jenže to zemřelo během těhotenství. Již tak velkou bolest ještě umocnil fakt, že kvůli českým právním předpisům a zvyklostem v nemocnicích je velmi obtížné takové dítě s úctou pochovat. Jakoby nedonošený mrtvý plod ani nebyl člověkem. Přitom aktéři naší reportáže sami potvrdili, jak důležité je rozloučení s mrtvým děťátkem pro zhojení bolestivé rány v duši.

Evropský soud pro lidská práva před několika dny rozhodl v případu Vincenta Lamberta. Muže, který sedm let přežívá pouze na přístrojích, dovolil odpojit. Tato aktuální kauza inspirovala Allana Lazarova, aby se v jedné pražské nemocnici začal vyptávat kompetentních lidí, kde je vlastně pro moderní medicínu hranice smrti a v přeneseném smyslu i hranice mezi lidstvím a technikou. I v tomto případě se ukazuje, že překotný vývoj technologií generuje mnoho etických problémů, jež většinou nemají jednoduchá řešení.

Co má společného slunce, stín, Praha, Kostnice a Hus? Odpověď na tuhle otázku získají diváci v reportáži Michaela Otřísala. Tou končí i naše pravidelné Husovské okénko, které předznamenávalo vyvrcholení oslav letošního výročí. Osobnosti Jana Husa ale budeme věnovat celý příští díl Křesťanského magazínu z Prahy, který vysíláme v neděli 28. června.

Na závěr se nad lidstvím ve specificky českém balení zamyslel ve své pravidelné glose Daniel Raus. A jak vidno z následujícího úryvku, i on tentokrát ťal do hodně citlivého místa našeho národního svědomí: "Máme u nás hezké rčení: Já nic, já muzikant. Má naznačit, že pokud se stala někde nějaká lumpárna, nemáme s tím nic, ale vůbec nic společného. Shodou okolností máme v tradici ještě jedno pořekadlo: Co Čech, to muzikant. Když dáme obojí dohromady, vyjde z toho naše národní rovnice: Já nic, já Čech, odjakživa milovník muziky. Možná je to výsada malých národů. Vlastní dějiny se nám jeví jako dlouhá a trnitá cesta, na které nás ti velcí neustále utlačují, zatímco naše povaha je holubičí. To první je často pravda, utlačují nás, ale to druhé tak úplně pravda není. Sedmdesát let po válce se například ukazuje, že během odsunu zdejších Němců docházelo k věcem, které holubicím nejsou zrovna vlastní."