23. ledna 2011

Míříme do Libanonu, o kterém slýcháme zpravidla jen ze zpravodajství a to v nepříliš lichotivých souvislostech. S Objektivem teď ale na chvíli zapomeneme na konflikty a vyrazíme na místa, kde se protínaly dějiny východu i západu. Kromě jedinečného přírodního dědictví a svatého údolí Kadyša s křesťanskými kláštery se může tahle země pochlubit i starověkými stavbami. Ty jsou zapsány na prestižním seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jde o jedinečný soubor památek, které charakterizují různé etapy dlouhé historie této malé země. Zveme vás teď na prohlídku míst, kde nepotkáte žádné turisty, maximálně tak domácí návštěvníky.

Míříme teď na sever Irského ostrova, do nejvýchodněji položených oblastí do města Kerykfergas. Tak mu říkají v angličtině a tak ho zná celý svět. Irsky se bezmála třicetitisícovému přístavu na pobřeží říká Karyk Áérehase, což znamená Fergasova skála, a pro úplnost zbývá dodat, že Fergas, tedy Fergas Mór mak Ýryk, byl v šestém století legendárním králem Dál Riády. Jeho země zahrnovala především podstatné území dnešního Skotska. To jsme ale zahnuli z Kerykfergasu hodně daleko a to i v čase. Místo má zajímavou taky nedávnou moderní historii a samozřejmě i současnost.

Ve vesnici Kajakaj v dnešním Turecku, do které vás teď zavedeme, kdysi kvetl rušný život. Turci a Řekové v ní vedle sebe žili v pokoji a míru, jedni se scházeli v mešitách a ti druzí v křesťanských kostelech. Už 87 let jsou ale domy Řeků prázdné. V rámci řízené výměny obyvatel po skončení řecko-turecké války se odtud v roce 1923 všichni Řekové museli odstěhovat. Zbylo po nich město duchů. Ale i tady platí, že čas hojí i velké rány a devadesát let je dost na to, aby ve vesnici začal nový život. Pomalu a zlehka. Více už Julie Urbišová.