19. září 2010

První reportáž nás zavede do Itálie, konkrétně do města Vicenza, v oblasti Benátska. Je to hlavní město stejnojmenné provincie. Známé je především pro svou architekturu z období renesance. S nadsázkou se o něm říká, že je to město jednoho muže – a sice architekta Andrea Palladia. Centrum města je díky jeho skvostným stavbám zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Ať už je to Vila La Rotonda, nebo Palazzo della Ragione, či Loggia del Capitaniato. Ale obdivovat tam můžete i mnoho jiného než architekturu tohoto velikána. Ať už nádhernou přírodu, elegantní kavárny, pravou italskou grappu, nebo třeba věhlasné italské zlatnictví. Podle toho, co vyhledáváte a co máte rádi.

Z Itálie teď míříme na druhý konec světa. Do Latinské Ameriky, do říše Inků – do Peru. Posvátné údolí, střežené pevnostmi Ojantajtambo a Pisak bylo přímo zemědělskou pokladnicí říše Inků. V úrodném údolí řeky Urubamby, kterou lemují vysoké hory, Inkové pěstovali kukuřici, brambory a další desítky produktů. A protože tamní horský terén není zrovna milosrdný k zemědělcům, vybudovali si tam pro svá pole typické kamenné terasy. Objektiv vás teď zavede na okraj Posvátného údolí, kde na malé farmě indiáni chovají lamy ze kterých získávají provtřídní vlnu. A na starých tkalcovských stavech tam vyrábějí tkaniny, které svými vzory navazují na umění Inků.

I obyčejné okurky mohou zažít takovou péči, o které si mnozí z nás mohou nechat jen zdát. Slyšíte dobře, řeč je opravdu o okurkách. Ale jak už to tak bývá, nejsou to ledajaké okurky. Vypravíme se za nimi do braniborského Sprévského lesa. Naší průvodkyní, která toho o okurkách ví víc než dost, bude Hana Scharffová, bývalá zpravodajka ČT v Neměcku. Okurková sezona je sice noční můrou všech novinářů, v tomhle ráji okurek, asi 100 km od Berlína, ve Spreewaldu, je to ale přesně naopak. Okurkovou sezónou tam žije naprosto každý.