30. dubna 2006

V první reportáži se podíváme do jižního Laosu. Asi dvě třetiny obyvatel této asijské země tvoří vyznavači thérávady, nebo také hínájány. Že nevíte, o co jde? Jsou to jižní formy buddhistického učení. Možná namítnete, že je Laos komunistickou zemí – ale i tady, stejně jako v okolních státech, tvoří náboženství důležitou součást každodenního života. Cestovatel a novinář Ivan Brezina, který je v jihovýchodní Asii jako doma, se zúčastnil hned dvou buddhistických rituálů – konkrétně přijímání nového mnicha a pohřbu. Nebojte, nepůjde o smutnou záležitost, jakou pohřby většinou jsou. V Laosu je to právě naopak. K pohřbu patří třeba i fotografování na památku.

Bílé zlato – tak ve středoasijském Tádžikistánu říkají bavlně. Tvoří základ tamního hospodářství. Ještě v 80. letech v Tádžikistánu sklidili i přes milion tun bavlny, dnes je to mnohem méně. Bílé zlato ale i tak přináší až 20 % valutových příjmů do státní kasy. Při sklizni přijde vhod každá ruka. Na pole musejí dokonce i školáci. Pro všechny (ať už zemědělce nebo brigádníky) představuje sklizeň úmornou dřinu. Přirovnávání ke zlatu, k jeho dobývaní je vlastně namístě.

Od cesty do Libye většinu turistů odradí zdlouhavé a komplikované vízové formality, se kterými se setkají na libyjské ambasádě. Individuální turistiku dokonce tamní úřady nepovolují vůbec. Je to škoda, protože v Libyi se dá najít řada míst, která jinde neuvidíte. Pouštní města z hlíny, kam moderní doba ještě nepronikla, perfektně zachované antické stavby nebo třeba medíny – historická jádra měst, která si po staletí uchovávají původní arabskou atmosféru. V první ze série reportáží Martina Ruska vám poodhalíme část tajemství, které Libyi zahaluje. Začneme v metropoli – milionovém Tripolisu. Je to město kontrastů: na jedné straně islámská tradice, na druhé pomalu se vkrádající vlivy západní kultury.

Libye – středomořský stát v severní Africe. Na území tohoto státu už ve starověku zakládali své kolonie Féničané, Řekové a Římané. V 7. století se Lybie stala součástí Arabské říše.