18. října 2011

Ráno, které znovu změnilo život Giladu Šalitovi. Po pěti letech se vrátil z palestinského vězení. Izrael ho vyměnil zatím za 477 vězňů druhé strany, včetně těch odsouzených na doživotí za například bombové útoky. Dalších 550 se pak má dostat na svobodu během příštích dvou měsíců. Šalit je mezitím už se svými rodiči, kteří za jeho propuštění dlouhou dobu bojovali. Doufá přitom údajně, stejně jako například generální tajemník OSN Pan Ki-Mun, že výměna povede k obnově mírových rozhovorů mezi Izraelem a Palestinou. „Obchod“ to přitom nebyl až tak neobvyklý. Židovský stát ve své historii propustil celkem více než 13 a půl tisíce arabských vězňů – aby za ně dostal 16 svých zajatých vojáků. Není cena za jednoho vojáka v izraelsko-palestinských výměnách až příliš vysoká? Může vést návrat Gilada Šalita k obnovení mírového procesu? Neposílí naopak spíš radikály z hnutí Hamás? A jakou roli vlastně hrály výměny v minulosti? Úvodními exkluzivními hosty Událostí, komentářů budou izraelský velvyslanec Yaakov Levy a palestinský velvyslanec Mohamed Salaymeh. Komentář pak připojí i Irena Kalhousová, analytička Pražského institutu bezpečnostních studií.

Prezident Václav Klaus důrazně odmítl možnost, že by milost pro bývalou policistku Radku Kadlecovou mohla být ovlivněná korupcí. Systém, jakým jsou milosti udělovány, podle něj žádné nesrovnalosti ani nedovoluje. ČSSD přesto požaduje, aby prezident aspoň zevrubně informoval o detailech kritizované kauzy. A může to pro něj mít i hlubší následky. K sociálním demokratům, kteří dlouhodobě požadují, aby prezident nemohl udělovat milosti samostatně, se nově zřejmě připojila i vládní TOP 09. Vypracovala návrh, podle kterého by musel milosti udělené prezidentem podepsat třeba pověřený ministr. Měly by se pravomoci prezidenta změnit? Měla by se veřejnost dozvědět detaily kauzy expolicistky Kadlecové? Jak se změní důvěra politických stran i veřejnosti v prezidenta Václava Klause? A jaké světlo poslední případ vrhá na některý minulé milosti, okolo kterých panovaly nejasnosti? Zeptáme se Jiřího Payna, poradce prezidenta republiky a Jiřího Dienstbiera /ČSSD/, senátora a stínového ministra spravedlnosti.

Divadlo Na zábradlí zkoumá život těch nejchudších obyvatel České republiky. V nové hře Jiřího Pokorného Domov můj sleduje čtyři bezdomovce, kteří žijí na hřbitově. Potom, co se jeden z nich dostane zvláštní shodou náhod k větší sumě peněz, se ocitnou v prostorách hotelu Hilton, kde dochází až k absurdním srážkám světa luxusu a světa extrémní chudoby. Inscenace tak vypráví příběhy jak o cestě z hřbitova, přes luxusní hotel, zpátky na hřbitov, tak i o snadnosti, s jakou se člověk může bezdomovcem stát. Nabízí hra nějaké možnosti, jak problém sociálně nejslabších řešit? A proč si Divadlo Na zábradlí vybralo právě toto silné téma? Zeptáme se jeho uměleckého ředitele a režiséra inscenace Domov můj Davida Czesanyho.