O tom, jak zrcadlí architektura díla architekturu mysli svého tvůrce, si budou moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid povídat s prozaikem Jáchymem Topolem, s nakladatelem a knihomilem Janem Dvořákem, se scenáristou a prozaikem Petrem Jarchovským a také se skladatelem, textařem a zpěvákem Lubošem Pospíšilem

Společnost současnosti se na jedné straně atomizuje a anonymizuje, například i „díky“ sociálním sítím, na druhé straně v ní ale pozorujeme i snahy o návrat k tradičním hodnotám rodinných a přátelských vztahů. To první ohrožuje společenství egoismem a pouhou účelovostí, to druhé zase uzavíráním se do podobných neprodyšných ulit, jako jsme to zažívali za normalizace. Je-li však akcent na rodinu současně spojen s reflexí minulosti, tak jako to pozorujeme na řadě současných uměleckých děl, pak se i ulita může stát symbolem otevřeného dialogu. Ukážeme si to na několika příkladech uměleckých kreací, u nichž jako by architektura artefaktu docela věrně odrážela architekturu mysli svého tvůrce, ať je to spisovatel, nakladatel, stavitel, výtvarník, žurnalista, scenárista či hudebník.


Spisovatel

Jáchym Topol

Svou novou knihu, román Citlivý člověk, psal básník a prozaik Jáchym Topol (* 1962) dlouhé roky - od vydání jeho posledního díla Chladnou zemí (2009) uběhlo osm let. V mezidobí se mj. věnoval dramaturgii doprovodných programů Knihovny Václava Havla, postihly ho však také těžké osobní ztráty: zemřel jeho mladší bratr, hudebník, textař a spisovatel Filip Topol (1965–2013), pak otec, básník a dramatik Josef Topol (1935–2015), a nakonec i maminka Jiřina Topolová (1931–2016), dcera významného prvorepublikového prozaika Karla Schulze (1899–1943). Není proto asi náhodou, že čtyřčlenná rodina potulných kejklířů se stala základní jednotkou a průsečíkem vidění i prózy Jáchyma Topola, jakkoli rodina na hony vzdálená jakékoli idyličnosti, spíše metafora změtenosti naší doby a jejích charakteristik. Citlivý člověk předpokládá citlivého čtenáře, který i tam, kde se spisovatelem nesouzní, bude hledat jeho pravdu o naší přítomnosti i minulosti. Tak román v zásadě přijala kritika (u ní má ovšem Topol do jisté míry postavení výsadní polistopadové ikony), negativní reakci vyvolal naopak u exprezidenta Václava Klause a jeho spolupracovníků Ladislava Jakla a Jiřího Weigla. Ta nese na internetu titulek „Smí spisovatel Topol napsat román Citlivý člověk?“, který je o to absurdnější, že reaguje nikoli na román sám, ale na Topolův rozhovor pro Salon Práva z 28. 6. 2017. A zdá se skoro neuvěřitelné, že Topolovy názory jsou tu jazykem normalizační cenzury oznámkovány jako přezíravé, elitářské a zakomplexované. Smí pak spisovatel Topol vůbec ještě psát? vnucuje se otázka. Dějištěm přízračných epizod Citlivého člověka je mimo jiné okolí Poříčí nad Sázavou, odkud Topolova rodina pochází.


Nakladatelský počin

Jan Dvořák

Teatrolog a nakladatel Jan Dvořák (* 1951) byl naším hostem už několikrát, a to jak v souvislosti s činností svého nakladatelství divadelní literatury Pražská scéna, tak s dílem svého otce, historika umění Františka Dvořáka. Teď se k němu vrátíme u příležitosti vydání unikátní publikace s názvem Jaroslav Róna. Architektura. Publikace. Scéna (2017). Sestavil ji sám Dvořák a navazuje na Rónovu obsáhlou monografii z pera Jiřího Oliče, kterou vydalo nakladatelství Gallery v roce 2010, rovněž v edici Jana Dvořáka. Nynější kniha, jak napovídá podtitul, se soustřeďuje na další sféry činnosti sochaře a malíře Jaroslava Róny: na jeho postupnou inklinaci k architektuře, dále na publikace o něm a publikace, které ilustroval, a také na jeho činnost performera a kabaretiéra (Tros Sketos), výtvarníka kostýmů či scenáristy. Z toho první dvě oblasti jsou v knize bezprostředně spojeny právě s Janem Dvořákem: to pro něj Róna se svou manželkou, architektkou Lucií Rónovou, navrhl v roce 2010 rodinný dům ve tvaru šnečí ulity, který pak v letech 2015–2017 vyrostl na radotínské akropoli. Jako osobní reakce na zánik Kaplického projektu knihovny na Letné, včetně umístění rozsáhlé domácí knihovny o nejméně 10 000 svazcích a celkem deseti monotematických souborech. Naše cesta za nakladatelským počinem se tak přirozeně posune přes návštěvu realizované architektonické vize, zachycené podrobně v publikaci, až k exkurzi soukromou Knihovnou Jana Dvořáka.


Téma

Libuše Koubská

Novinářka Libuše Koubská (* 1948) byla čtrnáct let redaktorkou Čs. rozhlasu, v letech 1990–1998 pracovala v Lidových novinách, pak v časopise Přítomnost, osm let jako jeho šéfredaktorka. Na FSV UK učí novinářské žánry, centrem jejího autorského zájmu je především věda a medicína - Luboši Perkovi věnovala např. biografii Hvězdář diplomat (2010), molekulárnímu genetikovi Janu Svobodovi knihu Volnomyšlenkář (2015), s neuropatologem Jiřím Koukolíkem natočila rozhovor Všechno dopadne jinak(2011), s Jiřím Stránským vydala rozhovor Můžeš-li udělat radost, musíš (2012). Oproti tomu její nejnovější kniha Dědečkův deník (2017) je zcela jiného rodu: osobní, založená na paměti, zkušenosti a emocích vlastních, rodičovských i prarodičovských z česko-německé rodiny, kterou v průběhu 20. století cloumaly dějiny zcela po svém. „Jsme pouhým výhonkem toho, co bylo,“ vtiskla si Koubská motto z Paula Virilia do čela své knihy. Vedle toho ale také citát z Houellebecqova Podvolení (2015): „Znepokojovalo a odpuzovalo mě to, že by politické dějiny mohly hrát roli v mém životě.“ A takové jsou i příběhy docurománu Libuše Koubské, počínaje deníkovými zápisky dědečka z anabáze za první světové války: oscilují mezi vůlí individua po vlastní cestě životem a neodvratnými ataky dějin.


Téma

Petr Jarchovský

A rovněž scenárista a prozaik Petr Jarchovský (* 1966) se ve své poslední tvorbě obrátil k rodinné historii, a to hned na ploše trilogie. Jeho Zahradnictví s podtituly Rodinný přítel, DezertérNápadníknatočil Jan Hřebejk, první část měla premiéru už na jaře, druhá část ji má den po vysílání tohoto dílu revue 27. 9. Mezi tím už Zahradnictví (2017) vyšlo i knižně, s podtitulem „filmový román“, s krátkým doslovem autora, se záběry ze všech tří filmů a s archivními fotografiemi reálných předobrazů některých postav. Pozoruhodné je, že také v Jarchovského případě byly prvotním inspiračním zdrojem zápisky jeho dědečka, který byl za okupace jako odbojář uvězněn a pak až do konce války pokládán za mrtvého. „Rodiče a dobu si nevybíráme – jsme nuceni hrát s kartami, které nám osud namíchal,“ píše Jarchovský v doslovu. Vidíme tedy i zde snahu vejít za oponu rodinné historie a za pomoci faktů i fabulace proniknout k věčnému tajemství toho, jak člověk zmáhá svou osobní roli na jevišti „velkých dějin“, jejichž režii nemá šanci ovlivnit. Kritika samozřejmě zdůrazňuje, že Zahradnictví je jakousi předhistorií Jarchovského a Hřebejkových Pelíšků (1999) a že se jim nevyrovná, což je zajímavé zejména v kontextu dosavadních výtek, že dvojice údajně stále ve svých filmech pěstuje jakousi „pelíškovskou“ nostalgii a sentiment. Pro nás je ale důležitý poznatek, že zatímco v reálu se tradiční rodina spíše rozkládá, v těchto dílech představuje stále základní oporu a zdroj jistot i pro budoucí. Je tu přání otcem myšlenky, anebo jde o terapii přítomnosti minulostí?


Přesah literatury

Luboš Pospíšil

Zpěvák a skladatel Luboš Pospíšil (* 1950) začínal ve skupině C & K Vocal a svým naléhavým lyrickým podáním se výrazně podílel na jejím manifestačním debutovém albu Generace (1977). Vystupoval v divadlech Semafor a Ateliér, v roce 1982 vydal první samostatné album Tenhle vítr jsem měl rád, pak založil vlastní skupinu 5P, se kterou po nejrůznějších peripetiích a personálních výměnách hraje a zpívá dodnes. Jeho repertoár je založen především na kvalitních textech z dílny Ladislava Kantora a Pavla Šruta, také ale i na textech vlastních. A zdá se, že tvorba Luboše Pospíšila zaznamenává v posledních letech určitou obnovu zájmu, spojenou se soubornými reedicemi jeho alb. Méně je známo, že je Pospíšil také otcem tří dětí a že původním povoláním je učitelem matematiky a zeměpisu. To už je ovšem možná také jako „Vzpomínka na jednu venkovskou tancovačku r. 1966“, jak zní název jedné z nejznámějších Pospíšilových skladeb.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2017
 P ST HD
ŽánrMagazín