Moderátoři Jan Lukeš a Jan Schmid vyjedou tentokrát posázavským pacifikem do Českého Šternberka, kde je knihovnou svého předka Kašpara provede hrabě Zdeněk Šternberg. Další plánované zastávky jsou na Sázavě u spisovatele a dramatika Pavla Kohouta, prozaika Michala Viewegha a u stomatologa a hudebního publicisty Leoše Šeda. Na literární půdě je naopak navštíví herec Petr Rychlý a kameraman a režisér Jaroslav Brabec se svojí novou knihou fotografických portrétů

Tečku za letošním létem uděláme na trase Posázavského pacifiku, neboli železniční tratě, která je v Čechách mezi výletníky, chataři a trampy určitě nejpopulárnější. Dokonce natolik, že o ní vznikají samostatné publikace, v nichž nechybějí ani odkazy na to, jak okolní kraj inspiroval umělce a zejména literáty. Jedna taková publikace z pera Miroslava Berky s názvem Posázavský pacifik vyšla už v roce 1991, od té doby uběhla však řada let a dnes je Posázaví domovem, místem práce, odpočinku i inspirace řady dalších tvůrců. Vypravíme se tedy po trase Braník – Sázava – Český Šternberk a budeme zjišťovat, co přinesl čas do zdejší literární tvorby nového. A možná zjistíme, že někdejší zapovězené cestovatelské touhy Čechů, vyjádřené v trampském názvu odbočky Posázavského pacifiku „Praha – Paříž – Dobříš“, se mezi tím staly docela přirozenou součástí našich životů i psaní.

Braník

Nádraží Praha-Braník bývalo nejčastějším nástupištěm na Posázavský pacifik. Proto se právě tam setkáme s Martinem Navrátilem (* 1963), redaktorem časopisu Českých drah Železničář a zároveň autorem či spoluautorem řady publikací o této trati. Ta nejnovější nese název Posázavský pacifik. Světlá – Kácov – Čerčany na starých pohlednicích (2012) a jejími spoluautory jsou Vladimír Cisár, Karel Černý a Jaroslav Líbal. Budeme se ptát, co někdejšího gymnasistu Martina Navrátila přivedlo k zájmu o železnici a proč jeho literární a historické vášně směřují právě k romantické sázavské krajině.

Sázava

Pavel Kohout Dramatik a prozaik Pavel Kohout (* 1928) oslavil 20. července pětaosmdesátiny v plné pracovní permanenci. V dubnu měla v Divadle na Vinohradech premiéru jeho dramatická novinka Hašler…, už předtím završil svůj životopis vzpomínkami Můj život se Stalinem, Hitlerem a Havlem (2011), v brněnských Větrných mlýnech začala letos vycházet edice RETRO P. K., v níž mají vyjít všechny jeho práce, jako první romány KatyněSněžím. Přitom už v dubnu vyšla na Finále Plzeň publikace Ecce Pavel Kohout!, usilující v příspěvcích přátel i kritiků o postižení nejednoho zákrutu jeho života i díla. Jak se daří muži, jenž se v určitém období své existence rozhodl cílevědomě „žít proti své špatné pověsti“? Pokusíme se to zjistit při návštěvě na Kohoutově letním sídle v Sázavě, vedle Hrádečku jednom z důležitých míst setkávání československého disentu v 70. letech, a také v místě vzniku Hašlera….

Moderátoři s Petrem Rychlým Nová hra Pavla Kohouta sklidila po premiéře úspěch u publika, část kritiky ji však strhala. Jako by se tak trochu opakoval úděl samotného Karla Hašlera (1879–1941), ceněného za tvorbu v Národním divadle, haněného však jako kabaretiéra a písničkáře. Že byl do jeho postavy v Divadle na Vinohradech obsazen režisérem Tomášem Töpferem Petr Rychlý (* 1965), není proto náhoda: i on sám zosobňuje pro kritiku dráždivou invazi soudobého bavičství do vážných uměleckých snah. Pro Petra Rychlého je hašlerovská role nepochybně prubířským kamenem jeho herectví, spojená rovněž s návratem na scénu Divadla na Vinohradech, kde předtím působil v letech 1992–1998.

Michal Viewegh Sto metrů od Pavla Kohouta bydlí na Sázavě Michal Viewegh (* 1962). Normalizační trable ze styků svých rodičů s Kohoutem zachytil kdysi v románu Báječná léta pod psa (1992), teď však řeší zcela jiné starosti. V prosinci 2012 mu praskla aorta, málem přišel o život a dodnes zápasí se zdravotními problémy: ztrátou paměti, depresemi, špatným viděním. Jeho zatím posledním dílem zůstává tedy román Mráz přichází z Hradu (2012), přičemž to, co se v něm ještě nedávno zdálo jako divoká fabulace, se s pádem Nečasovy vlády stalo v nejednom směru šokující realitou. Vnímá to Michal Viewegh jako autorskou satisfakci? Anebo mu jeho osobní situace změnila perspektivu pohledu na realitu natolik, že se i jeho případné spisovatelské plány mění?

Třetím ze sázavské spisovatelské enklávy je Leoš Šedo (* 1952). Povoláním stomatolog, jak jsme si už kdysi ověřili, když jsme s ním natáčeli přímo v jeho ordinaci, také ale ceněný hudební publicista. Jeho nejnovější knižní prací je svazek o 550 stranách s názvem Hrajte to nahlas aneb 50 let Love Me Do (2013). Čili dějiny rocku „okem staromilce“, ovšem znalého materiálu, schopného ukotvit hudební matérii do širšího společenského kontextu a navíc i známá fakta uchopit nově a s náležitým čtenářským drivem. V jeho knize nahrazuje místní trampský folklór typu „Posázavský rychlovlak, / šine si to jako drak, / šine si to po hrázi, za měsíc tam dorazí“ drsný rytmus anglo-amerického rocku a domácího big beatu.

Český Šternberk

Zdeněk Sternberg Zdeněk Sternberg (* 1923) pochází z hraběcího rodu Šternberků a za devadesát let svého života zažil všechny převraty samostatné republiky, které neklidné 20. století přineslo. Měl se stát právníkem, ale nebyl připuštěn k promoci, stejně jako za okupace i po roce 1948 se zapojil do odboje. Pět let pak strávil u PTP, dalších dvanáct jako kulisák v Karlínském divadle, po srpnu 1968 emigroval do Rakouska a pracoval tam jako zástupce ředitele potravinářského koncernu. V roce 1992 restituoval rodový majetek včetně hradu Český Šternberk (vystavěn 1241) a od té doby se o něj stará s přesvědčením, že „je to spravování, zhodnocování a předávání toho, co mi předci zanechali“. Biografii Zdeňka Sternberga pod názvem Aristokrat (2010) napsal Vladimír Votýpka, nás však budou zajímat i další literární souvislosti. Např. že Sternberg napsal a vydal v 60. letech monografii o sokolnictví anebo že mezi jeho předky patřil i Kašpar Maria hrabě ze Šternberka (1761–1838), který v roce 1818 spoluzakládal Národní muzeum v Praze a věnoval mu své sbírky i odbornou knihovnu.

Přesah: Jaroslav Brabec

Jaroslav Brabec Na závěr nadčasový odskok od tématu. Jaroslav Brabec (* 1954) je znám jako vynikající kameraman (od Džusového románu Fera Feniče, 1984) i osobitý režisér (od Krvavého románu, 1993). Teď ho monografie Orbis Artis (2013) představuje také jako fotografa, a to zcela specifického zaměření. Už čtyřicet let fotografuje české výtvarníky a z tisíců snímků, které za tu dobu nafotil, vznikla svérázná galerie portrétů či možná spíše duchovního světa portrétovaných. Jedná se o výběr z téměř tří stovek portrétovaných umělců několika generací výtvarníků, počínaje Janem Zrzavým (1890–1977) a konče Vasilem Artamonovem a Alexeyem Klyukovem (* 1980 a 1983). Knihu úvodem, rozhovorem s Jaroslavem Brabcem a doprovodnou faktografií vybavil Josef Chuchma a jako celek tvoří evidentní pendant k Brabcovu dílu filmařskému, jež se vyznačuje obdobnou vizuální invencí a autenticitou.

Stopáž52 minut
Rok výroby 2013
 P ST
ŽánrMagazín