25. listopad 2021

Věděli jste, že kočky jsou paranoidní pesimistky? Alespoň je tak vidí Martina Načeradská z Prahy, která se už léta věnuje jejich chování. Důvodem je podle ní to, že jsou zároveň lovci i kořistmi. A taky si prý myslí, že vše kolem nich se děje proto, aby jim to ublížilo. Vystudovaná veterinářka dokonce ve Velké Británii získala certifikaci kočičí psycholožky a je přesvědčená o tom, že zvíře se neumí a ani nemá člověku zcela podřídit. A že lidé by měli být spíš v uvozovkách jeho rodiči než pány. Trpělivými, laskavými, zajišťujícími potravu. Martina proto chovatelům a domácím mazlíčkům pomáhá najít společnou řeč. Do její ordinace se vypravil Tomáš Polák.

Dále vás zavedeme do velmi neobvyklého fotografického ateliéru. Nachází se totiž v bazénu, navíc napuštěném a kraluje v něm Alice Bochňáková z Prahy. Takzvanou figurální aranžovanou podvodní fotografií se zabývá jako jedna z mála profesionálů na světě. Za své nevšední snímky už taky získala řadu tuzemských i mezinárodních ocenění. O tom, jak se k této práci dostala a co je na ní nejtěžší, si povídala s Petrem Švihovcem.

Jedním z oborů, v němž se Češi zařadili do světové špičky, je zbrojařský průmysl. Vzkvétal u nás už v 19. století. První továrnou, která se výrobou zbraní opravdu proslavila, byla plzeňská Škodovka. Stala se jejich největším dodavatelem v celé monarchii. Po vzniku samostatného státu pak začaly vznikat další firmy s podobným sortimentem. Jedna z těch nejznámějších byla vybudována v Uherském Brodě v době hrozícího válečného konfliktu s hitlerovským Německem. Už za minulého režimu patřila mezi nejvýznamnější podniky svého druhu na planetě. A velké úspěchy sklízí v zahraničí i dnes. Její příběh pro vás zmapoval Pavel Bělík.

Ročně u nás úřady odeberou rodičům bezmála tři tisíce dětí. Především kvůli zanedbávání péče nebo týrání. Nedostatek lásky či strach, že jim jejich blízcí ublíží, je ale může poznamenat na celý život. Často se z nich stávají násilníci, mají sklony k závislostem nebo ke kriminální činnosti. Podobný Damoklův meč visel i nad šestadvacetiletým Patrikem Budayem z Prahy. Spoustu času trávil v Klokánku nebo u cizích lidí, a v dospívání se ocitl na šikmé ploše. Nakonec ale v sobě našel sílu se s nepřízní osudu poprat. A rozhodl se pomáhat chlapcům a dívkám, kteří si při narození stejně jako on černého Petra vytáhli. Pořádá pro ně různé akce a kurzy. Co ho k zásadní proměně přimělo, zajímalo Petra Bělíka.

Tím, kým byl Jaroslav Foglar pro malé čtenáře let čtyřicátých až šedesátých, byl pro ty v letech sedmdesátých až devadesátých Vojtěch Steklač. Málokterý kluk neznal Boříkovy lapálie. Příběhy party kluků, kteří vyhledávají dobrodružství a často se kvůli tomu dostávají doma i ve škole do malérů. Steklačovy knihy se v poslední třetině minulého století staly takřka kultovními. A později i jeho televizní filmy a seriály. Třeba ten o Kačence a strašidlech. Přestože v jeho dílech kromě napětí nikdy nechyběla legrace, jemu samotnému v životě často do smíchu nebylo. Potýkal se s nepřízní režimu i zdravotními problémy. Ty ho nakonec, bohužel, přemohly. Ještě před jeho odchodem na věčnost s ním ale natáčel kolega Karel Coma.