25. března 2021

Letos je tomu 35 let, co tajemné obří sochy na Velikonočním ostrově znovu začaly chodit. K pohybu je přiměl tehdy devětadvacetiletý Čech Pavel Pavel. A vyřešil tak jednu z nejpopulárnějších archeologických záhad světa. Stačilo mu 80 metrů lan, 15 lidí a kolosy vysoké čtyři metry a těžké zhruba 9 tun se daly do kroku. Od té doby si strakonický rodák připsal na konto objasnění řady dalších tisíce let starých tajemství. O těch největších si povídal s Barborou Němcovou.

Jiří Pačinek si vysloužil přezdívku sklářský sochař. Patří totiž k nejuznávanějším mistrům oboru u nás. Navíc busty, květiny i další skvosty vytváří volně z ruky. Svá díla už představil v různých koutech světa. Velké oblibě se těší hlavně v Asii. Vystavoval tam v Číně, v Japonsku, Vietnamu nebo na Filipínách. V loňském roce stál taky u zrodu neobvyklého křišťálového chrámu. A malou vesničku Kunratice u Cvikova postupně proměňuje ve skleněné království. Zavede vás do něj Jitka Štěpánková.

Jednou z našich nejúspěšnějších baletek je Barbora Kohoutková. Svým uměním roky dobývala světová pódia. Stala se například Emeritní sólistkou Finského národního baletu. Ale taky Bavorského státního, Bostonského nebo Hamburského. Vystupovala na největších jevištích včetně Velkého divadla v Moskvě a mekky oboru Petrohradu. Jenže během kariéry taky utrpěla řadu zranění. A ta ji přivedla k unikátní cvičební metodě, kterou si nakonec osvojila i jako terapeutka. S jejím využitím dnes dokáže vracet do hry nejen své nástupce, ale taky sportovce. Víc o ní prozradila Tomáši Polákovi.

Představte si, že zbouráte nějakou budovu, zbytky zdiva rozemelete a vytvoříte z něj beton na stavu domu nového. Připadá vám to jako utopie? Omyl, díky českým odborníkům jde o realitu. Vyvinuli totiž speciální technologii, která nemá ve světě obdoby. Uleví tak skládkám, na kterých končí téměř devadesát procent materiálu z demolic. Tvoří až polovinu vyprodukovaného odpadu a v drtivé většině případů nemá dalšího využití. Vynález, který by mohl přinést obrovský zlom v oboru, vám představí Pavel Bělík.

Říkalo se jim šemíky nebo šimly. A v hromadné dopravě představovaly počátek nové éry. Autobusy Karosa Š11 měly v té době nezvyklý hranatý tvar. A taky níž položenou podlahu. Krom toho byly v porovnání se svými předchůdci prostornější. Unikátní byl i velký prosklený prostor vpředu. Řidiči umožnil mnohem lepší výhled. Ty, které jezdily ve městech, měly navíc místo dvojích dveří troje, což urychlilo nástup a výstup. Písmeno Š v jejich názvu odkazovalo na použitý škodovácký motor a číslovka uváděla délku. Výroba vozů, které na pravidelných linkách složily bezmála tři desítky let, byla zahájena právě před 55 roky. Její historii zmapoval Ivan Bareš.