4. února 2021

Patří k žijícím legendám našeho sklářství. Jeho díla zdobí muzea i soukromé sbírky po celé planetě. Pyšní se taky řadou prestižních mezinárodních ocenění, z nichž první získal hned po škole. Nejvíc obdivovatelů má ale sedmdesátiletý Vladimír Klein v Japonsku, kde dokonce několik let působil a učil. Pracuje metodou, zvanou chipping, kterou jen tak někdo neovládá, a její pomocí vytváří neuvěřitelné skulptury, jimiž okouzlil svět. O své tvorbě si povídal s kolegou Otto Nechvátalem.

Stejně jako díla českých sklářů se daleko za hranicemi země staly pojmem i rukavice naší provenience. Oblibě se těšily třeba v Rusku, Francii a dokonce i za velkou louží. Jejich šití se tu začalo rozvíjet ve druhé polovině 19. století a v tom dvacátém se bez nadsázky jeho celosvětovou mekkou stala Dobříš. Produkty z tamní továrny byly i několikrát oceněny na mezinárodních výstavách EXPO. Na slavnou tradici navazuje Ludmila Osičková. Pracuje dokonce na strojích, které nejslavnější časy oboru pamatují. A krom toho je i jedinou akreditovanou lektorkou rukavičkářství u nás. Do její dílny vás zavede Josef Kubeš.

Podle statistik trpí na planetě víc než 280 milionů lidí vážnými zrakovými problémy. Přičemž bezmála 40 milionů z nich je zcela slepých. Mnohé technické vymoženosti, které nám život usnadňují, ho jim naopak komplikují. Třeba moderní dotykové mobily. Bez tlačítek, která dokázali ovládat hmatem, byli rázem ztracení. V jedné malé české firmě ale našli řešení. Nejprve vytvořili aplikaci umožňující komunikovat s přístrojem pomocí jednoduchých gest a teď už dělají i celé telefony. Převratný vynález, s nímž dobývají svět, vám představí Josef Kubeš.

Před 125 lety se ve velké koncertní síni pražského Rudolfina poprvé představila Česká filharmonie. Na programu měla tehdy skladby Antonína Dvořáka, který se navíc sám postavil k dirigentskému pultíku. V jejím názvu bylo uvedeno, že jde o Spolek ku povznesení hudebního umění v Praze, jakož i spolek pensijních členů orchestru Národního divadla v Praze, jich vdov a sirotků. Zpočátku fungovala jako volnočasová aktivita hudebníků ze Zlaté kapičky a vydělané peníze putovaly do fondu na podporu vysloužilých muzikantů nebo pozůstalých po těch zemřelých. Až v roce 1901 se profesionalizovala, začala cestovat po světě a postupně ho dobývat. Její cestu k mezinárodnímu věhlasu zmapoval Petr Bělik.