23. únor 2017

Tanec u tyče si většina z nás pořád spojuje především s bary nevalné pověsti. Jenže dnes je taky sportovní disciplínou, která obsahuje akrobatické a gymnastické prvky. Její anglický název zní pole dance. A už se v ní dokonce bojuje o tituly mistrů světa. Učarovala i hrdince naší první reportáže Daniele Pecinové. Mladé dámě, s níž se osud rozhodně nemazlil. Ve svých 17 letech čelila zákeřné nemoci a přišla o nohu. Navzdory tomuto výraznému handicapu sportuje, a dokonce uspěla na mistrovství světa.

Legendární stany s ohništěm uvnitř představovaly symbol svobodného způsobu života. Ty první byly malé, protože se šily z těžkých bizoních kůží a k jejich přepravě se používali psi. Teprve s příchodem evropských kolonistů, jejich koní a tkaných látek, si mohli američtí domorodci dovolit větší příbytky. Až devítimetrové. Své příznivce má tenhle způsob bydlení i dnes. Jednoho z nich objevíme dokonce v pražském Podolí.

Saně tažené psím spřežením lidem sloužily snad odnepaměti. My si ale tento „dopravní prostředek“ spojujeme hlavně se zlatokopy na divokém západě. A právě tyhle dobrodruhy jednou napadlo na nich závodit. První oficiální klání uspořádali v roce 1908. K nám se tenhle sport dostal až v osmdesátých letech minulého století. A přes skromné tréninkové podmínky v něm Češi začali velmi brzy vynikat. Dnes patří mezi světovou špičku třeba Jiří Vondrák z Rudníka. Před pár týdny už podruhé vyhrál jeden z nejtěžších musherských závodů, La Grande Odyssée ve Francii.

Hokejisty a fotbalisty, kteří reprezentují naší zemi, známe skoro všichni. Máme ale celou řadu národních týmů, o nichž většina z nás vůbec neví. Jeden třeba hájí české barvy na světových soutěžích v kuličkách. A zástupce vysíláme rovněž na mezinárodní klání v počítačových hrách nebo v orbě. O medaile bojují i naši kuchaři. Ti mají dokonce svou olympiádu. Poslední se konala loni v říjnu v německém Erfurtu. Hvězdné zástupce v bílých čepicích tam vyslalo 59 zemí.

Víte, že voda ze dvou různých zdrojů vypadá úplně jinak? Vědci zjistili, že molekuly té přímo z pramene mají pod mikroskopem tvar krásných pravidelných krystalů. A té z řeky připomínají s trochou nadsázky spíš vyždímaný hadr. Podle nejnovějších poznatků prý taky životadárná tekutina reaguje na všechny podněty z okolí. Hudbu, slova a dokonce i naše emoce a myšlenky. Tohle všechno nemohl hrdina naší poslední reportáže Vincenz Priessnitz vědět. Přesto už na počátku 19. století věřil v léčivou sílu vody a pacienty, kterých měl tisíce, kurýroval de facto jen její pomocí.