Junkers Ju 52
Jako první se do vzduchu v roce 1931 vznesl Junkers Ju 52, který si vysloužil familiární přezdívku „Tetička Ju“. Stroj původně vycházel ze předchůdců Ju W 33 a Ju W 34, takže byl stavěn jako jednomotorový dolnoplošník s čtyřlistou vrtulí a pevným podvozkem, ale výkon pouze jednoho motoru byl pro tak velký letoun nedostatečný, takže brzy dostal ještě další dva motory v gondolách na křídlech a vrtule byly změněny na dvoulisté. Velmi charakteristický byl též svým vzhledem, neboť měl většinu trupu a křídel potaženu vlnitým duralovým plechem, což ho na první pohled odlišovalo od ostatních letadel. V prvních letech výroby se tak jednalo o letoun, který prakticky neměl konkurenci, dokázal totiž unést až čtyřčlennou posádku a 19 cestujících do vzdálenosti 870 kilometrů, což byl na první polovinu třicátých let obdivuhodný výkon.
Brzy se proto začal objevovat v mnoha modifikacích v řadě leteckých společností v Evropě i za mořem. Velká byla zejména variabilita hvězdicových motorů, které do něj v továrně Junkers dokázali namontovat. Pohon tak v Ju 52 zajišťovaly nejen jednotky BMW, ale často Pratt & Whitney, Piaggio nebo Bristol. S jejich rozšiřováním po světě šlo však ruku v ruce i jejich první použití ve válečných konfliktech, například v jižní Americe nebo ve Španělské občanské válce, kde sloužily nejen jako transportní letadla, ale též jako bombardéry. V upravené vojenské bombardovací nebo transportní a výsadkové modifikaci si je též od poloviny třicátých let objednávala německá Luftwaffe.
Za války
V průběhu druhé světové války našly Ju 52 i DC-3 nepřeberné množství využití v armádách mnoha znepřátelených stran. První byly Junkersy, které si již od poloviny třicátých let Luftwaffe upravovala pro nejrůznější účely – jako tahače, kluzáky, výsadková letadla, s lyžinami místo podvozku, jako hydroplány a dokonce jako hledače min. Existovala ale třeba i neprůstřelná verze nebo verze bez krytů podvozku, který způsoboval při nasazení na východní frontě potíže, protože se do prostoru krytu dostávalo bláto.
Letouny byly většinou vyzbrojené 3 až 4 kulomety a sloužily pro transport osob a materiálu, byly například součástí neúspěšného leteckého mostu k obklíčeným německým vojskům u Stalingradu, ale často jako nemocniční letouny, které měly za úkol odvážet raněné. Jen pro účely Luftwaffe jich bylo nakonec 2804, ale zároveň byly vyráběny v okupované Francii, několik desítek jich bylo smontováno v Maďarsku a výroba po válce pokračovala ještě několik let ve Španělsku a opět ve Francii jako AAC.1 Toucan. Celkový počet vyrobených Ju 52 se nakonec zastavil na úctyhodném čísel 4 835.
Junkersy v Československu
Junkersy se také specifickým způsobem zapsaly do dějin našeho letectví. Vinou okupace během druhé světové války byl u nás za války Junkers mnohem obvyklejším strojem, což se také projevilo na počtu leteckých nehod tohoto letadla. Několikrát pravděpodobně došlo k jeho zřícení na svazích Krkonoš, přes které se od nás létalo do Německa a okupovaného Polska. Horší znalost terénu a rychlé změny počasí způsobily několik leteckých nehod. Poslední a nejznámější je pád letounu Ju 52, který na konci února 1945 přepravoval raněné německé vojáky z Vratislavi, ke které se blížila sovětská vojska. 
Stroj pravděpodobně mířil do Mladé Boleslavi nebo Hradce Králové, ale nad Krkonošemi se dostal do prudké sněhové bouře a nad ránem narazil do svahu Sněžky. Zachránilo se jen 5 vojáků, kteří dokázali dojít v noci ve sněhu na Růžohorky, ostatních 23 vojáků a členů posádky zemřelo při nárazu nebo umrzlo při čekání na pomoc. Letadlo však zůstalo rozptýlené na hůře přístupném svahu a v následujících letech bylo postupně rozebíráno a odnášeno okolojdoucími turisty. Organizovaný sběr a transport zbytků letounu, například včetně motorů, proběhl až o 53 let později, na podzim roku 1998. Nyní si je můžete prohlédnout u hřbitova na Malé Úpě.
V poválečném Československu měla sice ČSA k dispozici junkersy i dakoty, ale na rozdíl od dakot, které se musely nakupovat, byly junkersy buď levně zapůjčeny jinými leteckými společnostmi, nebo se jednalo o trofejní stroje po německé armádě a i ty tudíž byly, s výjimkou nákladů na přestavbu pro civilní účely, prakticky zadarmo. I proto z počátku přes jejich horší ovladatelnost u ČSA junkersy převažovaly.