Rusalka

Jako svou devátou, předposlední operu naplánoval Antonín Dvořák Rusalku a jako libretistu zvolil mladého literáta a režiséra Jaroslava Kvapila. První pracovní schůzku jim zprostředkoval tehdejší ředitel Národního divadla F. A. Šubert. Vytvořili společně hudební drama, kde se vodní víla zamiluje do pozemského prince. Marně ji otec Vodník varuje. Její upřímný cit se setkává s lidskou proradností. Inspiraci získal Kvapil při svém pobytu v Dánsku a jako předlohu zvolil Andersenovu pohádku o Malé mořské víle, kterou ostatně stále můžeme vidět v kodaňském přístavu. Kvapilův text však čerpá i z dalších literárně dramatických zdrojů, např. z dramatu Gerharda Hauptmanna Potopený zvon a z fantaskního světa Erbenových balad.

Světová premiéra Dvořákovy a Kvapilovy Rusalky se uskutečnila 31. března 1901 v pražském Národním divadle pod taktovkou Karla Kovařovice, s R. Maturovou v titulní roli. Rusalku dále proslavily L. Červinková, M. Šubrtová (její hlas bude znít v televizním vysílání), G. Beňačková, která ji jako první ztvárnila v newyorské Metropolitní opeře. Film z roku 1962 v režii Václava Kašlíka se natáčel v Průhonickém zámku a v obraze vidíme řadu známých herců, jako byli V. Ráž, J. Šejbalová, J. Hlinomaz a J. Beyvl.

Dějový motiv nešťastné lásky, tragického spojení víly a člověka, které nás tak silně oslovuje ve Dvořákově opeře Rusalka, není v dějinách umění zdaleka ojedinělý. Objevuje se už ve středověkých pověstech. Velké oblibě se tyto příběhy těšily v romantismu zásluhou literárního zpracování F. de la Motte Fouquého, který svou vlastní pohádku převedl do operního libreta. Na ně zkomponoval E. T. A. Hoffmann operu Undine, která měla premiéru 1816 v Berlíně. Jeho příkladu následoval o dvacet let později A. Lortzing. Podle Puškinovy předlohy vytvořil svou Rusalku A. Dargomyžský. Vodní víla vystupuje též v české opeře Svatojanské proudy J. R. Rozkošného, jejíž premiéru dirigoval v roce 1871 Bedřich Smetana.