Dokument P. Taussiga a P. Jančárka o českých umělcích a jejich peticích, Faustovi, Mefistovi, osudu a zmoudření (2002).

Hodně toho bylo nedávno řečeno, napsáno i natočeno o Chartě a Antichartě. Srovnáme-li však záběry z mítinku v Národním divadle v roce 1977 s podobným shromážděním v roce 1942 zjistíme, že někteří kumštýři sedí prakticky na stejných židlích. A někteří mezitím podepsali (a třeba i odvolali) Dva tisíce slov a Několik vět a minulý měsíc třeba svým podpisem podpořili jednu televizi na úkor druhé… Chudáci čeští Faustové jsou každou chvíli vystaveni svodům různých ďáblů, na jeden z nejkrvavějších podpisů se však po léta úspěšně zapomínalo: výzvě Kupředu, zpátky ni krok! ze dne 24. 2. 1948 se dostalo podpory srovnatelné s Antichartou. A odměna? Pro někoho prebenda (V. Nezval) pro jiného šibenice (Z. Kalandra). Někdo volil emigraci skutečnou (J. Voskovec) někdo vnitřní (V. Holan). Porevoluční kocovina vedla i k sebevraždám (J. Frejka), v mnoha případech pak k pozdějším podpisům petic „kontrarevolučních“ (J. Werich, J. Adamová, O. Krejča, J. Ornest). Jsou-li skutečně umělci svědomím národa, jaké to naše svědomí je?

Napište nám