Návštěva rodiny, která si díky pořadu našla Ondru (2000). Připravila L. Václavová
00:00:17 Míša byla první z řady dětí, kterým tento cyklus pomohl
00:00:21 najít cestu z kojeneckých ústavů a z dětských domovů
00:00:24 do náhradní rodiny.
00:00:27 Když jsme před 5 lety začínali natáčet tento cyklus,
00:00:30 chtěli jsme tím pomáhat opuštěným dětem, které pro své handicapy
00:00:34 zůstávají v ústavní péči.
00:00:37 Tzn. dětem postiženým a dětem romským, které do adopce
00:00:40 většina žadatelů nechce a pro něž se z mnoha důvodů
00:00:44 těžko hledá i pěstounská rodina.
00:00:48 Řada kojeneckých ústavů a dětských domovů
00:00:51 s námi ochotně spolupracuje, protože lékaři, sestry, psychologové,
00:00:54 sociální pracovníci ústavů a všichni, kteří se o opuštěné děti starají,
00:01:00 ví nejlépe, jak takové dítě touží po jistotě domova.
00:01:09 Když se snažíme najít pro těžko umístitelné děti pěstouny,
00:01:14 ukazujeme i vynikající pěstounské rodiny.
00:01:17 Rodiny, které takovým dětem dokáží dát všechno, co jim vlastní rodiče
00:01:21 dát nemohli nebo neuměli a co dětský domov
00:01:25 nebo kojenecký ústav, přes veškerou odbornou péči, dát nikdy nemůže.
00:01:29 Rodina Wagnerových z Petrovic v Podještědí je jednou z těch rodin,
00:01:33 kde šťastně vyrůstá několik dětí s těžkým postižením.
00:01:41 David má na obou nohách protézy. Ale díky tomu, že žije v krásném
00:01:45 rodinném prostředí, vyrůstá jako zdravý a sebevědomý kluk.
00:02:13 Manželé Wagnerovi se ve svém okolí stali vzorem pro další rodiče.
00:02:18 A někteří, díky jejich příkladu, se rozhodli být také pěstouny.
00:02:40 V některých dílech jsme ukázali život dětí, které potřebují mít
00:02:44 odbornou péči v ústavu.
00:02:47 A pokud nemají svoji rodinu, musí zůstat v ústavu po celý rok.
00:02:51 O víkendech i o prázdninách.
00:02:53 To je pes dalmatin.
00:02:56 A nechtěl bys raději živého psa?
00:02:59 No živý by byl lepší, protože ten by si hned vyskočil ke mně do postele
00:03:05 a večer mi kňučel do ucha...
00:03:12 -Tady nemůžeš mít živého psa, viď?
-Ne.
00:03:20 Ten váš pořad oslovil velmi širokou veřejnost
00:03:23 a ozvala se nám spousta lidí, kteří měli chuť tomuto dítěti pomoci.
00:03:29 A z těch několika desítek lidí, kteří nám volali a ozvali se,
00:03:33 tak zůstali 2, kteří trvale přispívají dál k životu toho dítěte.
00:03:40 Posílají mu např. finanční obnosy podle svých možností.
00:03:43 A o toho Kubíčka se starají. Dostává dopisy...
00:03:46 Prostě je to odezva a to je dobré. Kubík našel přátele.
00:03:49 A to přátelství dál může pokračovat.
00:03:53 Objevil se ale také zájemce, jakoby pěstounská rodina,
00:03:57 ale z toho sešlo. A to není správné.
00:04:02 -A co se změnilo?
-No skoro nic se nezměnilo.
00:04:07 Kromě toho, že jsme přešli na jiný pavilon.
00:04:12 -A bydlíte spolu.
-Ano. A bydlíme spolu.
00:04:17 A je něco, co by sis přál, Kubo?
00:04:22 No, možná tak být zdravý. Ale jinak už moc ne.
00:04:29 Já bych ti přál hodně zdraví.
00:04:35 Když nás požádali v dětském domově v Mostě,
00:04:37 abychom našli rodinu pro Ondru, nevěřili jsme, že se to podaří.
00:04:41 A napoprvé se také nikdo neozval. Po půl roce jsme se pokusili znovu.
00:04:55 Ondra je tady u nás už 4. rok. V březnu oslavil 4. narozeniny.
00:04:59 Je to chlapec velice šikovný i přes své mnohé vývojové vady.
00:05:04 Je v lehkém defektu mentální retardace.
00:05:06 A má veliký zájem se učit. Velmi se zlepšil v řeči.
00:05:10 Takže dává dohromady věty i o dvou, třech a čtyřech slovech.
00:05:15 Má veliký zájem o všechno kolem sebe, snaží se poznávat písmenka, barvy.
00:05:22 Vlastně odpovídá tak věku dítěte asi tak o půl roku mladšího.
00:05:27 A co potřebuje nejvíc, to je rodina. Ta mu tady chybí nejvíc.
00:05:32 Viděla jsem dítě, které je postižené. A uvědomila jsem si, že je samo.
00:05:42 A když jsem viděla a slyšela od vychovatelky
00:05:45 jak je samostatný, že se umí obléknout a svléknout...
00:05:55 A to byl najednou nějaký zlom v srdci, nebo...
00:06:01 Já to nedokážu pořádně popsat.
00:06:04 Protože to bylo tak silné dotčení srdce, že jsem si říkala:
00:06:07 Ten prostě musí k nám!
00:06:11 Potom jsem volal do ústavu. Co je to za dítě, jak to vypadá,
00:06:15 jak se dělá pěstounská péče, jak je vlastně možné přijít
00:06:19 s tím dítětem do styku...
00:06:22 A sociální pracovnice mi řekla krok za krokem
00:06:24 jak bychom měli postupovat. A první, co bychom měli udělat
00:06:28 je tedy na magistrát a říct, že máme ten a ten úmysl.
00:06:34 Protože nejdřív se musí udělat místní šetření,
00:06:37 než vůbec k někomu pustí dítě z ústavu.
00:06:39 To ano, ale přece ti paní sociální pracovnice říkala,
00:06:42 že se na něj také musíme nejdřív podívat.
00:06:45 Než si ho vezmeme domů, tak abychom ho viděli.
00:06:48 Protože přes tu televizi to není takové jako ve skutečnosti.
00:06:51 Ale podstatné je tady to, že nejdřív musí být to místní šetření.
00:06:54 A vzhledem k postižení toho dítěte a v zhledem k tomu,
00:06:58 že měl úplně minimální šanci dostat se do rodiny,
00:07:02 tak se vlastně urychlilo i to místní šetření.
00:07:05 A tím pádem jsme tohle všechno měli brzy za sebou
00:07:08 a to dítě tady bylo na návštěvě. Vlastně 3 týdny po tom,
00:07:11 co jsme ho viděli v televizi, tady byl.
00:07:20 Napadlo vás už někdy dřív, vzít si k těm svým 3 klukům další dítě?
00:07:27 Začalo to vlastně tím, že jsme znali Wagnerovi z Petrovic,
00:07:30 kteří mají spoustu dětí.
00:07:33 A potom si moji rodiče začali brát děti do pěstounské péče.
00:07:37 A tím pádem nám ty potřeby dětí a ta jejich katastrofální situace
00:07:42 v těch ústavech byla blízká a známá.
00:07:45 A když jsme viděli Ondru v televizi, tak se nás to zasáhlo.
00:07:49 A hodně jsme se toho báli, protože ty podmínky
00:07:51 jsou tady dost těžké a špatné.
00:07:55 Ale vzali jsme si ho na návštěvu, vyzkoušeli jsme si to.
00:07:58 A ten kluk k nám během několika dnů tak citově přilnul,
00:08:03 že už nebylo možné ho vrátit. Už to prostě nešlo.
00:08:07 Ani z jedné strany. Ani z naší, ani z jeho.
00:08:10 Úplně bezvadně a nádherně ho přijaly i děti, takže tady zůstal.
00:08:19 Den potom, co jsme si ho přivezli, jeli spolu autem.
00:08:22 A když jsme se vraceli, tak Přemek se mě zeptal:
00:08:24 Tatínku, a co to je doma?
00:08:27 Protože jsme o tom mluvili a kluk přemýšlí, tak se zeptal.
00:08:29 A já jsem mu říkal: To je tam, kde bydlí maminka, tatínek, bráchové,
00:08:33 někdy i sestřičky, kde se všichni mají rádi,
00:08:36 někdy se třeba i pohádají. Ale bydlí tam a patří tam.
00:08:40 Vědí, že tam patří.
00:08:43 A když jsme přejížděli horizont, přijížděli jsme tady k tomu domu,
00:08:46 tak Ondra se podíval a říká: Jo! Támhle Ondra bydlí.
00:08:52 Takže to byl dost silný moment. A Ondra potom, když už tady byl
00:08:57 několik dnů, bylo to v létě, tak tady chodil a ukazoval na okna:
00:09:03 Támhle je kuchyně a támhle Ondra spí, a támhle Ondra jí,
00:09:07 a támhle se Ondra dívá na televizi. A bylo vidět, že se tady zabydluje.
00:09:15 -On si říká Ondra?
-On si říká Ondra.
00:09:17 On o sobě mluví ve 3. osobě.
00:09:21 A za jak dlouho začal říkat "já"?
00:09:24 Trvalo to déle, než se učil jíst.
00:09:27 Dřív se naučil jíst pevné kousky, než se o sobě naučil říkat "já".
00:09:31 Když jsme ho začali dávat do Jedličkova ústavu,
00:09:35 tak jsem začal pracovat, jako dobrovolný pracovník
00:09:38 s tělesně postiženými dětmi a mladými lidmi v ústavu.
00:09:42 A oni k nám začali chodit na návštěvy.
00:09:45 Až nakonec řada z nich projevila zájem u nás bydlet.
00:09:49 Ale tady ty prostory i naše lidské možnosti jsou omezené.
00:09:53 Takže tady zůstali ti 2 kluci.
00:10:07 Tak tohle je náš pokoj, kde spíme. Já a Honza.
00:10:12 Tohle je jeho postel, tohle je moje postel.
00:10:17 A teď mi ukaž ty postýlky, kde spinkáte vy.
00:10:22 Já tady, Ondra tady, Jenda tady, Béďa tady.
00:10:31 -A ty chodíš do školky?
-Já zůstávám doma.
00:10:36 -S maminkou?
-Ano.
00:10:38 -A Ondra jezdí do školky?
-Ano.
00:10:50 Foukáme si také do svíčky, viď? A říkáme fíííí...
00:10:57 Fíííí... Fíííí...
00:11:03 -Naposled jsme spolu zkoušeli "V".
-Ano.
00:11:11 A ve spojení s "u". Úúúúúú...
00:11:25 Tohle je škola, která je zaměřena vlastně na rodinu.
00:11:33 Učíme se výživu, odívání, pak probíráme estetickou výchovu,
00:11:37 občanskou výchovu, český jazyk, matematiku.
00:11:42 A ty počítače, to je vlastně nepovinný předmět.
00:11:46 Ale protože já chci v budoucnu s ním pracovat jako zaměstnání,
00:11:51 tak na to chodím.
00:11:53 Já bych chtěl jít dál. Na technickou administrativu.
00:11:58 Tady se spolužačkou jsme se rozhodli, že bychom to chtěli vystudovat.
00:12:02 Protože co dál?
00:12:04 Když jinak neseženeme zaměstnání, tak se tomu prostě chceme věnovat.
00:12:10 Toto je taková maličkost, která tomu klukovi usnadní
00:12:14 takové věci, na které by musel čekat léta, než by se to naučil.
00:12:19 -Auto?
-Hm...
00:12:22 No vidíš to...
00:12:23 Tady je vidět, že vlastně odmalička nemaloval.
00:12:26 Opravdu mu to dlouho trvá.
00:12:28 To nám udělali na liberecké protetice.
00:12:31 A ještě tady k tomu máme druhý nástavec,
00:12:34 který složí k jídlu. Na normální, obyčejnou lžíci.
00:12:37 Ušetří to spoustu práce, spoustu starostí a spoustu peněz.
00:12:41 -Jablka tam nakreslíš?
-Hm...
00:12:46 To jsou velká jablka...
00:12:48 Je to zase o něčem jiném než v Jedličkově ustavu.
00:12:54 Protože tady je vlastně rodinné zázemí.
00:12:57 Máme tady každý svůj prostor, vím, že nám sem nikdo neleze.
00:13:01 Je to tady prostě takové lepší.
00:13:04 V tom ústavu je sice komfort, ale ta rodina tam pořád chybí.
00:13:10 A je to velice špatné vzhledem k tomu, že nám tam pořád říkali:
00:13:14 Chovejte se jako doma.
00:13:16 Ale když se člověk chtěl chovat jako doma, tak to vůbec nešlo.
00:13:19 Já když jsem třeba chtěl jít na ples nebo na diskotéku,
00:13:22 tak jsem musel být brzy zpátky.
00:13:25 A tak se rozhodli, že mě dají do jiného ústavu.
00:13:28 Chtěli mě dát do Ostravy - Hrabyně, kde jsou jenom postižení,
00:13:32 kde jsou postižení daleko od zdravých.
00:13:36 Je to takové malé městečko postižených.
00:13:39 A vzhledem k tomu, že už jsem tady v Liberci několik let
00:13:42 a strašně se mi tady líbí, chodím tady do školy
00:13:46 a závodně tady plavu, tak mi bylo líto z Liberce odejít.
00:13:54 Tak jsme se právě s Honzou dohodli, že tady budu bydlet
00:13:58 a že tady budu s nimi.
00:14:20 Když sem ti kluci přišli, dělali toho podstatně méně,
00:14:23 než kolik toho dělají teď.
00:14:25 Oni potřebují ztratit nějakou zábranu.
00:14:28 V tom ústavu přece jenom věděli, že tam mají nějakou sestru,
00:14:32 která je placená za to, aby jim pomáhala.
00:14:34 Ale tady je nás hodně a není možné, abychom se my dva starali
00:14:38 o veškeré potřeby těchto 6 kluků.
00:14:41 Tzn., že si tady leccos musí udělat sami, pokud to chtějí mít.
00:14:45 A nemusíš dělat jenom tou plochou, můžeš to dělat takhle... hele...
00:14:49 Když ti to tam nejde, tak to můžeš vzít tou hranou...
00:14:53 -Rozumíš mi?
-Ano.
00:15:26 Jak je to těžké?
00:15:29 Já bych řekla, že to těžké postižení je...
00:15:33 Jak kdo to bere...
00:15:36 Ondrášek sice nemá ruce, nemá nohy, ale je naprosto živý.
00:15:40 A dalo by se říct, že to vlastně na něm není ani poznat.
00:15:44 Akorát že je vidět, že mu prostě něco chybí.
00:15:47 Jinak je to úplně normální, svobodné dítě,
00:15:51 které se chová úplně bezvadně.
00:15:54 Já si myslím, že tady u těch dětí, které jsou tak postižené,
00:15:57 že nemají končetiny a nemohou se normálně pohybovat,
00:16:01 je tomu potřeba nechat víc času a nechat je chodit do školy
00:16:04 libovolně dlouho.
00:16:08 Aby se mohly naučit takovou práci, kde nebudou muset dělat rukama
00:16:11 a kde se uživí hlavou.
00:16:14 Třeba Honzovi je 19 roků a je samostatný a šikovný.
00:16:18 Ale když jsme zase třeba pro něj chtěli sehnat brigádu,
00:16:22 tak ho nikde nechtěli vzít, protože nemá prsty.
00:16:26 Není na něm vidět, že by mohl něco dělat,
00:16:28 ačkoliv to umí a je šikovný. Tady mi pomáhá se zedničinou,
00:16:31 umývá nádobí... Je zkrátka samostatný.
00:16:35 Ale do práce ho nevezmou.
00:16:39 Jezdím sem někdy na víkendy, někdy na odpoledne.
00:16:43 Dopravuju se sem mým elektrickým vozíkem.
00:16:49 A když to jde, tak sem jedu už ráno.
00:16:52 -Ale vy máte svoji rodinu, ne?
-Mám rodinu.
00:16:55 Bydlím v Mikulovicích okres Pardubice. Je to vesnička.
00:17:03 A domů jezdím moc ráda.
00:17:09 Když jsem byl maličký, tak mi nejvíc vadilo,
00:17:12 že nejezdím domů každý týden, jako jezdily jiné děti.
00:17:20 Tohle mě strašně mrzelo, že když děti odjížděly,
00:17:23 tak já jsem tam musel zůstávat. To mě strašně mrzelo a vadilo mi to.
00:17:28 -Takže rodinu jsi našel až tady.
-No rodinu jsem našel až tady.
00:17:32 Pořádně jsem ji defakto našel až tady,
00:17:35 ale jinak už 2 roky jezdím ke své vlastní matce a tatínkovi.
00:17:40 Ale není to takové, jaké by to mělo být.
00:17:44 Prostě tady se líp cítím, protože tady jsem je líp poznal.
00:17:48 A můžu říct, že jsem doma.
00:17:51 -Co ty považuješ za nejdůležitější?
-Pracovat.
00:17:55 Pracovat chceš? Ty rád pracuješ rukama?
00:17:59 -Ano.
-A chceš být něčím?
00:18:03 Nejdřív jsem chtěl být hasičem. A teď bych chtěl být automechanikem.
00:18:13 -A ty, Béďo?
-Já bych nejraději...
00:18:19 No, nejraděj bych byl veterinářem, protože mám nejraději zvířátka.
00:18:27 Co nás nejvíc překvapilo, bylo to, že když jsme si ho brali
00:18:30 z dětského domova a viděli jsme tam tu jejich koupelnu
00:18:33 a to jejich všelijaké opravdu nádherné vybavení,
00:18:37 tak jsme měli strach z toho, že až přijde k nám,
00:18:40 tak že bude deprivovaný z toho, že kolem vany máme jenom cihly,
00:18:45 že to není takový komfort, jaký měl v dětském domově.
00:18:49 Až nás šokoval tím, jak byl zvědavý jak se co dělá,
00:18:53 jak se to dává dohromady.
00:18:56 A pak měl ohromnou radost z toho, když se to všechno dodělalo.
00:19:00 Když se třeba obložila zeď nebo dala dlažba na podlahu,
00:19:03 tak z toho měl strašnou radost.
00:19:06 A vlastně na něm a potom na těch klucích a holkách,
00:19:09 kteří k nám začali jezdit z toho Jedličkova ústavu,
00:19:13 tak na nich pak bylo vidět, že vůbec nepotřebují nějaký komfort,
00:19:17 drahé hračky nebo perfektní vybavení. Že jim opravdu stačí málo.
00:19:25 A co potřebují nejvíc?
00:19:27 Aby prostě měli toho brášku nebo sestřičku a maminku a tatínka.
00:19:32 To je nejdůležitější! Nejdůležitější je pro ně ta rodina.
00:19:35 No finančně to děláme tak, že já mám teď vlastně 2 zaměstnání.
00:19:42 Na plný úvazek dělám na ortopedické protetice.
00:19:45 A částečný úvazek mám v Hypernově. Jako doplňovač zboží.
00:19:51 Tzn., že se musíme otáčet.
00:19:55 Protože tolik lidí dobře uživit a do toho ještě stavět dům,
00:19:58 nebo dávat dohromady dům, to není jednoduché.
00:20:02 Na Ondru dostáváme prakticky všechny příspěvky, na které má nárok.
00:20:07 Kromě příspěvků těch větších, těch jednorázových.
00:20:12 Jako je třeba příspěvek na auto, příspěvek na bezbariérové
00:20:15 úpravy bytu apod. To nedostáváme.
00:20:19 Teď bychom měli koupit auto. Staré, na splátky, ale jezdí.
00:20:23 Takže tam je potom možné zažádat, myslím magistrát,
00:20:27 o příspěvek na benzín, povinné ručení a podobné věci.
00:20:31 Takže to nás čeká, to máme před sebou.
00:20:33 Chtěla bych zůstat doma, protože s Ondráškem
00:20:37 to bude asi trošičku složitější.
00:20:41 Přece jen ta příprava do školy a další věci budou chtít víc času.
00:20:46 A ona ta domácnost s tolika lidmi také zabere dost času.
00:20:51 Nedovedu si představit, že bych chodila do práce
00:20:54 a ještě potom odpoledne unavená tady opatrovala děti a domácnost.
00:21:00 Takže bych chtěla zůstat doma a dál se starat o děti.
00:21:07 Chtěli bychom rozšířit prostor pro to bydlení.
00:21:10 Tzn., že buď tady to prodat, nebo to nějak zvětšit.
00:21:15 Tady už se nedá nic moc vymyslet.
00:21:17 Možná tady to zbourat a udělat vchod někde jinde.
00:21:20 Oddělit se od sousedů, jít ještě výš do patra na půdu.
00:21:24 Půdu zateplit a tak...
00:21:26 Ale lepší by bylo koupit něco většího,
00:21:29 protože jsme tady samí kluci a holky nám chybí.
00:21:34 A to všechno bude stát nějaké peníze.
00:21:38 Náš sen je, ža bychom někdy chtěli takový nějaký velikánský dům
00:21:42 nebo statek, kde bychom mohli mít nějaké to zvířectvo.
00:21:46 A potom bychom ještě chtěli nějaké chráněné bydlení.
00:21:49 Nějaký malinký bytečky nebo třeba jenom místnosti,
00:21:52 které bychom poskytovali postiženým dětem,
00:21:56 které by se chtěly naučit samostatnosti.
00:21:59 Aby si prostě jednou, až opravdu budou dospělí a zralí k tomu,
00:22:03 aby mohli jít sami bydlet, tak aby to uměli.
00:22:06 Aby věděli, co a jak mají dělat.
00:22:09 Máme v plánu jim vyrobit a udělat nějaké pomůcky,
00:22:13 aby si co nejvíce pomohli sami.
00:22:15 A kdyby něco nezvládali, tak abychom byli vždycky při ruce
00:22:18 a abychom mohli pomoci.
Doma je tam, kde bydlím s rodiči
Cyklus „Co je to doma?“ se snaží divákům přinést informace nejen z různých typů domovů pro opuštěné děti, ale snaží se i povzbudit veřejnost k pomoci takovým dětem. Tou nejlepší pomocí je poskytnutí nového domova, domova v rodině. Nejde o pomoc při adopci, žadatelů o zdravé a malé děti je víc než volných dětí. Pomoc potřebují děti postižené a děti romské. Pro řadu dětí, které pořad „Co je to doma?“ ukázal, se noví rodiče našli. Jedním z nich je čtyřletý Ondra z Dětského domova v Mostě, chlapeček s těžkou vývojovou vadou končetin. Ondra našel svůj nový domov u manželů Peluňkových v Liberci. Romským sourozencům z Kojeneckého ústavu v Kolíně a malému romskému Ládíkovi z Dětského domova v Mostě dali domov manželé Hasnedlovi.
