Malé dějiny všednodenního hrdinství. Generační zpověď režiséra, muzikanta a čerstvého sedmdesátníka Vladimíra Merty o široké vrstvě společnosti, která v době normalizace aktivně nekolaborovala s komunistickým režimem, ani se nepřidala k pronásledovaným disidentům. Účinkují: J. Hutka, J. Burian, J. Dědeček, J. Nohavica, P. Oslzlý, A. Goldflam, D. Kroupa, P. Šustrová, J. Rejžek a další. Kamera R. Šplíchalová a M. Vadas

Když po roce 1968 díky druhému dechu bolševického režimu všechno v bývalém Československu jakoby zešedlo, rozplizlo se a získalo nejasné kontury, svým způsobem to lidem z tzv. šedé zóny pomohlo vytvořit jisté mimikry, díky kterým se mohli pohybovat různými směry. A na straně druhé – prodloužené ruce režimu, takto StB, se v té šedé hmotě hůř lovilo. Samozřejmě, že občas estébáci někomu zakázali činnost, někoho lapli do svých sítí, někoho donutili k emigraci, někoho zavřeli, ale v podstatě mnohem více aktivit prostě nezachytili. Tak či tak, jedno je jisté - byl to systém zrůdný. Písničkář Vladimír Merta míní, že v něm šlo žít, jen když člověk neměl žádné ambice: „Všude byli obyčejní lidi, chovali se k sobě krásně, pomáhali si, a komunismus se dal přežít, když člověk žil střídmě, skromně, a když nic nečekal.“ Ale byl to vůbec komunismus?

Jiřina Šiklová, socioložka Socioložka Jiřina Šiklová míní, že podobné myšlenky se světem prohánějí skoro od počátku lidstva: „Komunismus není idea, která by tady byla od včerejška, ani od tý říjnový revoluce, ale takový dva, tři tisíce let… Objevuje se v různých variantách v různých náboženstvích, sektách, mnišských řádech a tak dále. Jinak – nebyl nikde uskutečněn, a asi nikdy uskutečněn nebude.“ A co jsme to tady vlastně měli? Spisovatel Jáchym Topol to nazývá socialismem s malými každodenními krutostmi, kdy třeba „jediným škrtem pera se nějakýmu člověku totálně změnila přítomnost, budoucnost.“ Systém nutil lidi do něčeho, co nechtěli, zakazoval, co chtěli, bral jim svobodu rozhodování se o svém životě, prodával odpustky v podobě plného břichu a televizní zábavy. A nad tím vším zavěsil Damoklův meč strachu. Spíše strachů. Bylo jich víc, od malých po ty větší, míní Merta. Třeba: co bude s dětmi - dostanou se do školy? Co bude s rodinou, když živitel půjde do basy? Byla tu i zodpovědnost za publikum: „Co když já jim shromáždím na každým koncertu 50–200 lidí, a oni to pak zavřou, zperlustrujou ty lidi, a některý z těch organizátorů nebo studentů určitě uvíznou mezi těma spolupracovníkama? Takže vlastně jsem se bál, jestli nejsem ten, kdo spolupracuje s režimem, aniž o tom ví.“ Badatel undergroundu František Stárek – Čuňas má v tomhle jasno: jakmile si vlastní občany podrobíte strachem, jedná se systém totalitní.

František Stárek Čunas, undergroundový badatel Šedá zóna, underground i disent, tak jak je známe dnes, se začaly vytvářet v letech 1969 a 1970, kdy „bolševik zase přitáhl šrouby“. Spousta lidí byla vyhozena z práce a nemohli dělat to, co původně vystudovali. Vznik neoficiálních struktur byl tedy vynucen shora, ale tyto struktury nebyly politické, jak říká publicista Karel Hvížďala: „Filosofie disentu a té paralelní polis byla postavena na základech filosofických – Patočka, Havel, atd., nikoliv na nějakých politických.“ Také underground nebyl politickým proudem, což připomíná Stárek – Čuňas, navíc mezi protirežimními hnutími byly občas velké rozdíly: „Těžko můžeš od bývalých komunistů a bigotních katolíků chtět, aby jásali nad morálkou českého undergroundu.“

Ivan Klíma, spisovatel Spisovatel a chartista Ivan Klíma sice věděl, že disent a underground spojuje společná nechuť k režimu, ale zároveň cítil, že androši považovali disent za cosi jako „oficiální“ opozici a mají k němu odstup. Jeden z důvodů uvádí Stárek – Čuňas: „V undergroundu bylo procentuálně méně agentů než v Chartě, protože na tu Chartu se jednak velmi zaměřili, a potom – už tam měli agenty v těch strukturách, který se do Charty integrovaly. A ten underground bylo těžký infiltrovat, protože vyrobit na underground dobrýho agenta, znamená, aby mu aspoň tři roky rostly vlasy.“ Ať tak či onak, disent deklaroval, že Moc nechce, underground a pozdější občanská hnutí také nechtěla mít s Mocí cokoli společného. Prostě svůj odpor nestavěly na politické platformě, ale jelikož bolševik náznak jakýchkoli neoficiálních aktivit naopak za politikum považoval, velmi to oslabovalo jejich pozice. Možná i proto se ona trapná doba natáhla na celých dvacet let.

Arnošt Goldflam, divadelník V té trapné době se vymýšlela každodenní taktika boje s režimem, řešily se ústupky, licitovalo se s vstupem do KSČ, čelilo se vyhazovům z práce a v kultuře a sportu zákazům činnosti, podepisovaly se smlouvy s ďáblem (StB), nebo se naopak tyto podpisy odmítaly. Například divadelník Arnošt Goldflam vstoupil do partaje, protože mu připadalo, že to bude mít pro jeho Ha-Divadlo užitek. Dnes ale přiznává: „No, moh´ jsem se teda bez toho obejít.“

Jáchym Topol, spisovatel Na druhé straně byli zas lidé, kteří odmítali cokoli oficiálního, jakkoli to bylo kvalitní. O tom mluví i Jáchym Topol: „Já jsem se narodil do rodiny, kde všechno bylo zakázaný. Táta byl zakázanej. My jsme s bráchou vystupovali veřejně – zákaz. Všichni kamarádi – zakázaný, všechny idoly – zakázaný. Takže já si pamatuju, jak jsem jel ve vlaku, tam byl nějakej spolužák z gymplu, a ten mi ukazoval desku, která vyšla, Kuře v hodinkách. A já byl na tom se svým androšským snobismem tak, že protože to vyšlo, už jsem to nechtěl.“

Vladimír Mišík, muzikant Jeden z protagonistů „kuřete“ rocker a muzikant Vladimír Mišík vyfasoval později, v roce 1983 kvůli neschválenému promítaní studentského filmu na jednom koncertě zákaz hraní. StB na něj měla pifku už dlouho, čekala jen na záminku. Nejhorší ale byla formulace onoho zákazu – „do zapomnění“, tedy do té doby, až na něj posluchači zapomenou. Což prakticky znamenalo utrum na dlouhá léta. Byla to ale jen nahozená udička, kterou v ruce držel jistý žoviální pán, který v Redutě začal Vláďu přesvědčovat, že vše se dá vyřešit. „A nakonec mi nabídnul spolupráci. A já jsem byl teda zaskočenej, a udělalo se mi fyzicky nevolno. Tak jsem začal něco blekotat, že teda ne, a vypad´ jsem ven a v tu chvíli jsem byl úplně zdeptanej.“ Protože najednou mu došlo, že odmítnutím spolupráce s StB ten zákaz potrvá opravdu až „do zapomnění“. Když mu ale druhý rok docházely peníze, začali ho potajmu zvát folkoví příznivci, aby zahrál na jejich bytových akcích a polooficiálních mikrofestiválkách a skládali se na něj. Šedá zóna zapracovala. A když se sem začal z Východu šířit duch Glasnosti, a tuzemský režim nevěděl, která bije, zákaz hraní postupně vyšuměl…

Jan Rejžek, kritik a publicista Publicista Jan Rejžek říká, že když někdo chtěl hrát muziku, byly dvě možnosti jak tehdy přežít: buď hrát neoficiálně a na ten režim kašlat, „anebo se pokoušet koncertovat jako oficiálně, byť pod hlavičkou klubů SSM, a trošku rozsvěcet ty diváky, aby ztratili obavy, nebo aby byli odvážnější v tom normálním životě.“ Recitátor Mirek Kovařík cítil, že existuje jediná taktika boje s protivníkem: „A ta taktika byla prostě: umění možného. Dostat se do pozice, kdy si člověk může vyjednat tu metodu působení na diváky.“ Připomíná trampský festival Portu v čase, kdy na něj byli přizváni folkaři – a publikum v nich prý poznalo své mluvčí. Jenže někteří mluvčí dostali hned po vystoupení zákaz, a někteří ani nevystoupili, jako třeba Jaromír Nohavica: „(Byly) různé fámy, že by měla přijet nějaká německá televize na tehdejší Portu, kolem které by se mohla provokace udát, byl tu Nohavica, takže to prostě vyřešíme tak, že Nohavica okamžitě domů, ať tady není žádný průser.“

Vladimír Merta, písničkář Někdy se zase rozhořely pře mezi undergroundem a šedou zónou, zejména v momentě, kdy, jak a proč koho podpořit anebo nepodpořit. Stárek – Čuňas to důsledně rozlišuje:  „Já si myslím, že je něco jinýho administrativní zákaz, a něco jinýho je morální imperativ, že se někomu něco děje, co je proti životu a zdraví.“ Čímž srovnává zákazy hraní písničkářů v kontrastu s vězněním mániček okolo Plastic People. Naopak někdy se zase spolupracovalo, což zmiňuje Merta: „Já jsem na hranu nějakého disidentství spad´ proti svojí vůli. Sebral jsem všechny peníze naší rodiny (24.000,-) a připašoval jsem Revoxe. A přirozeně hned se to dozvěděli Pistorius s Havlem, a protože chtěli vydávat audio-samizdat, tak si vymysleli, že se to nahraje na Kocourkách u nás… Já jsem rozmístil dva mikrofony do peřin a nahrávalo se s Landovským, Havlem – ‚Audience‘. Přestože jsme si řekli, že nikomu ani muk, tak hned druhej den už to Lanďák vykecal Koenigsmarkovi. Ale ten to nepustil nikam dál, ve spisu to nemám.“ Badatel Radek Schovánek připomíná, že „třetinu věcí měla Státní bezpečnost zmapovanou a podchycenou, a tak dvě třetiny věcí nebyla schopna dohledat a rozkrýt, jak proběhly. Nakonec se StB nikdy nepodařilo zjistit, jak se dostala ven Charta 77, neznala ani kdo přesně Chartu napsal, a takových důležitých věcí je v té historii posledních dvaceti, nakonec i čtyřiceti let, velké množství.“

Karel Hvížďala, publicista Palachův týden v lednu ´89 byl jakýmsi lakmusovým papírkem, jestli se aspoň část společnosti zmůže na nějaký odpor. A protože na Václavák přišli lidi čtyřikrát po sobě, aby se nechali zmlátit, bylo zřejmé, že možnost odporu je reálná. A byli i tací, kteří viděli ještě dál, za obzor. Karel Hvížďala třeba připomíná prozíravost emigranta Pavla Tigrida, vydávajícího v Paříži svoje Svědectví: „Velice brzy rozpoznal i potenciál Václava Havla. Já se velice dobře pamatuju – to bylo nějakýho čtvrtýho, pátýho ledna v roce 1989, kdy mi zavolal a říká: ‚Co bys tomu říkal, kdyby Havel byl presidentem?‘“ Což se na konci devětaosmdesátého stalo skutečností, když byl bolševický parlament v podstatě donucen Havla zvolit (byla to pro papaláše nová zkušenost – dříve měli na donucování patent, nyní se pod Damoklovým mečem strachu octli oni sami).

Daniel Kroupa, filosof Koho ale omlacovali Havlovi o hlavu byl komunistický ministr Čalfa, který se stal premiérem a vlastně jeho neoficiálním poradcem. František Stárek – Čuňas to komentuje suše: „Řízení státu je řemeslo. A on potřeboval nějakýho řemeslníka. A ten Čalfa se ukázal jako solidní řemeslník.“ A filosof Daniel Kroupa ho doplňuje: „Bez toho Čalfy by byl ten přechod pravděpodobně velice turbulentní. On byl ten, který rozuměl fungování toho režimu. A to svoje know-how dal zcela do služeb Václava Havla. Málokdo ví, že třeba bez Čalfy by nebyl zákon o mimosoudních rehabilitacích, a tedy ani restituce. Ty statisíce lidí, kteří restituovali zpátky svůj majetek, za to vděčí mimo jiné i Čalfovi. Čalfa hlasoval pro lustrační zákon. Na rozdíl od Václava Klause a jiných jeho kritiků.“

Vladimír Mišík vidí na polistopadovém režimu mnoho kaněk: „Ti estébáci byli velmi pečlivě připravený na tu změnu, to znamená, že se okamžitě vrhli do různejch finančních struktur, a potom se tady holt jaksi vesele, všelijak zkorumpovaně přivydělávalo, kradlo se… přikrádalo. Stát se stal takovou dojnou krávou.“ Dle jeho názoru je fajn, že jsme tu svobodu získali, ale je bohužel taková, jakou ji máme, protože charakter národa se až moc nezměnil…

Vladimír Merta
písničkář

Vladimír Merta

* 20. 1. 1946


Stopáž52 minut
Rok výroby 2013
 P ST
ŽánrDokument