Dobré ráno

Záznam chatu ze čtvrtka 27. srpna 2020

DAYD: „Co smí a co nesmí lektor osobního rozvoje?“

Marek Herman: „Dobrý den, rozvíjet potenciál člověka, vytvořit mu prostor pro jeho sebepoznání. Nesmí podsouvat svoje témata a svoje vlastní problémy lidem, se kterými pracuje.“

Kateřina: „Dobrý den pane Hermane, zrovna čtu Vaši knihu JSI TAM BRÁCHO. Moc se mi libí. Něco je silně šokující, ale velmi zajímavé.“

Marek Herman: „Jsem rád, že se vám líbí! Chtěli jsme, aby kniha byla silná, abychom si na nic nehráli, "nehovořili" nebyli pře-korektnělí. díky!“

Jan: „to jsem se zasmal, ucitele jsou unaveni, to nemyslite vazne, delate si z lidi legraci? Z ceho jsou unaveni, z 5 hodinnove pracovni doby, z prazdnin? To pak dle vasi logiky hasic policista, chirurg, ridic kamionu, musi od unavy umirat.“

Marek Herman: „jsou děv nejvyčerpanější skupiny:lékaři a učitelé. vycházím z výzkumů. Jinak souhlasím, hasič, policista, velmi těžké práce.“

Monika Benesova: „Dobrý den pane Hermane! Zdravím Vás z jihočeského Písku. Nevím jestli je to jen můj dojem ale dnešní děti mi přijdou hrozně rozmazleny. Přijde mne ze se s nimi všichni ve škole, doma moc lidové řečeno patlaji. Je mne 47 let takže jsem tzv. Husakovo dítě, myslím že už dost pamatuji. Co já si pamatuji tě školy, ( ve třídě nás bylo třicet šest děti) tak učitelky se s námi nemohli moc zaobírat. Zkrátka jsme museli poslouchat, měli jsme třídní učitelku docela přísnou, ale hodně naučila, měla autoritu, dokonce se jí ve třídě Bali kluci velký Rosťaci, stačilo když zticha a bylo zle. Pro nás byl největší trest když jsme buď zůstali po škole nebo museli stokrát opaat školní řád, to Teda nevím co by na to říkali dnešní děti. Jezdili jsme na tři neděle do škol v přírodě, byli jsme čelí den venku, bez internetu, mobilu a jiných moderních vymoženosti a vyrostli jsme. Přijde mi že máme na co vzpomínat, přišli jsme že školy hodili tašku do kouta a běželi do lesa. Domů jsme přišli až když přišli rodiče z práce. Na co budou dnešní děti vzpomínat? U nás v ulici není vidět dítě, všichni sedí u počítače v létě v zimě. Dneska mne zvedli že židle když se řešilo ve zprávách jak to bude s Detmi po prázdninách, že chudáci si nebudou moci vzít při obědě jídlo ale že jim ho kuchařky nandaji to za nás to bylo normální a vyrostli jsme. Omlouvám se za moje dlouhé vyprávění, ale někomu jsem to napsat musela. A ještě něco, co se ale netýká úplně vás. Když jsem byla jako dítě tak jsem byla několikrát v nemocnici na dětském oddělení, co mi jsme se tam zavyvadeli lumparen, tenkrát tam s námi nemohli být rodiče, návštěvy byli ve středu a v neděli. Každý den v týdnu k nám dochazela nemocniční učitelka, hodinu a někdy víc jsme se museli učit, jak jsme to nesnášeli, vždy jsme dostali i úkoly které jsme dělali večer před vecerkou. Teď dnešní děti jsou v nemocnici s rodičem, mají tam mobily, počítače, nedávno jsem mluvila s jednou sestřičkou z mojí éry, která už je v důchodu, ale občas chodí vypomahat ta mne řekla že mi jsme byli poslední éra děti co jsme si uměli hrát. Kamarádka má dvanactileteho kluka který nedávno musel do nemocnice na banální zákrok, a ona tam musela být s ním jinak by to nedal. Tak to mne přišlo docela divný, neřeknu u malých dětí ale u dvanactileteho kluka!!! My se shodli s kamarádkáma ( skamaradili jsme se jako děti v nemocnici a dodnes se kamarádime, tak jsme se shodli na tom že kdyby tam tenkrát s námi byli rodiče tak jsme tam takové lumparny nemohli vyvádět. Co si o tom myslíte? S pozdravem Monika Benešová“

Marek Herman: „Dobrý den, vy vlastně popisujete staré časy, jak to bylo před 30 ,40 lety, přiznám se, že na ně taky často myslím, stýská se mi po nich. Je to problém každé generace, že si myslí, že "za nás to bylo lepší". Pravda ale je, že výchova a škola byla tvrdší (se vším dobrým i špatným, co to přináší)a ani rodiče ani učitelé se s dětmi zbytečně nemazali, neřešila se každá drobnost, myslím, že i učitelé měli větší respekt, dnešní rodiče jsou často úzkostní, přecitlivělí, chtějí pro své děti to nejlepší, ale často to přehánějí. Pro mě je klíčová dovednost, kterou bych nazval "láskyplná hrubost". Být laskavý, ale zároveň důsledně vyžadovat dodržování pravidel a plnění povinností. Ale to ej spíše na osobní popovídání. mějte se MH“

PM: „Jsem maminkou 7 měsíčního miminka, strašně se mi líbí Vaše názory, viděla jsem i rozhovor v DVTV. Jsem VŠ vzdělaná, manžel vyučen, ale dobře nám to klape, i já jsem mohla chodit do práce a manžel mohl jít na MD, ale souhlasím s Vami, že maminka je maminka a tatínek na MD nepatří. Pěkný den“

Marek Herman: „dobrý den, díky za upřímnost ať se vám daří!“

DAYD: „Může lektor osobního rozvoje pomoci i lidem psychiatricky nemocným?“

Marek Herman: „Dobrý den, to není jeho role. Psychiatricky nemocného člověka léčí psychiatr. Teprve až odezní akutní krize, ideálně po dohodě s psychiatrem, pak můžeme začít pracovat. .“

SK: „Jaká je výhoda, když lektor osobního rozvoje je zároveň pedagogem?“

Marek Herman: „Je to obrovská výhoda. Pedagogika (dobrá pedagogika) vám nabídne užitečné informace, jak funguje mozek a vztahy. Osobní rozvoj vlastně není nic jiného sebevýchova. Pro mě ideální kombinace.“

Iveta: „Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jak na úkoly v první třídě? Už teď máme problém s úkoly, protože jsme měli úkoly v přípravce ve školce a bylo jich zbytečně moc a dostal odpor k tomu. Jinak bych zavedla 3dny pro každého rodiče vyzkoušet si učit děti ve školce, 1.stupeň a 2.stupeň. Pak tyto komentáře by každý prehodnotil. Nebo minimálně by vážil slov a písmen na toto téma. Děkuji“

Marek Herman: „Dobrý den, přetíženost dětí ve škole je velký problém, já osobně nemám domácí úkoly rád, učitel by je měl používat jako koření - jen občas a opatrně. Právě proto, aby malé děti neodradil a nezahltil.“

Irena z Liberce: „Knihu jsem přečetla jedním dechem. Doporučila bych jako povinnou četbu pro každého rodiče a také učitele. Sama mám 31 letého syna u kterého jsem praktikovala výchovu - nevýchovu. Slušné chování maminky a tatínka je tím nejlepším vzorem, které dítě ihned napodobuje a chová se tak i ke svým kamarádům. Možnost výběru čehokoliv v co nejnižším věku /jídlo, oblečení../ a samostatné rozhodování krásně formuje "vnitřní nastavení" našich dětí. Díky za to co děláte a předáváte dál!“

Marek Herman: „Dobrý den děkuju! Máte naprostou pravdu v tom, že nejlepší je výchova vlastním příkladem. Někdy rodiče bohužel něco jiného říkají, ale ve skutečnosti žijí něco jiného... a pak se diví. Napadá mě ještě jedna věc k tomu, jak píšete, že je dobré dávat dětem na výběr: u úplně malých dětí (do 2 let) je to spíše matoucí, princip je dobrý, jen začínáme později a pozvolně. ať se vám daří!“

Kateřina: „Dobrý den pane Hermane, vadí když v rodině je maminka ta přísná a táta rozmazlovací? Děkuji za odpověď. Kateřina“

Marek Herman: „Dobrý den Kateřino, ne, nevadí. Každá rodina je živý organismus ve kterém to funguje tak, jak to vyhovuje jejím členům. A v některých rodinách je to naopak, a když vám to vyhovuje a nikomu neubližuje, není důvod to měnit.“

Hana: „Dobrý den, mám dvouletého vnuka, který pokud je se mnou čili s babičkou a dědou je zlatý - poslouchá, nevzteká se a lze s ním všude jít. Pokud je s námi i maminka (moje dcera), vnuk se chová úplně jinak - vše si vyvzteká pláčem, vynucuje si věci....a nedá se s ním nikam jít, nevydrží třeba vůbec u stolu . Úplně jiné dítě, nevíme, co s tím. Děkuji moc. Hana“

Marek Herman: „Dobrý den den, musel bych vědět více informací, ale pokud se domluvíme, že vystřelím odpověď rychle od boku (a že se můžu mýlit), tak si dovolím napsat: dítě si takzvaně "stahuje aktualizace". Jinými slovy, dítě si načte situaci (dospělého) pak se podle toho chová. Takže když přijde z jednoho prostředí do druhého tak přepne a na první pohled to vypadá nelogicky. A když je u vás s dědou, tak je to pro něho přehledné a PŘEDVÍDATELNÉ prostředí, je tam řád, pravidla, ví co má čekat od vás a co od dědy. A když přijde maminka, tak malý "přepne" a je protivný...protože "bojuje" o moc. Když se dítě zbytečně vzteká, je to v podstatě boj o moc. Velmi často to vzniká dobrým úmyslem rodičů, chtějí dětem vyjít ve všem vstříc, nadměrně se mu přizpůsobují, dítě je zmatené, protože má pocit, že je silnější než rodiče. A pak se snaží dětsky řídit rodinu. Já bych si sednul s maminkou a poctivě a vlídně to s ní probral. Ale žádné "hovoření" nebo chodit kolem horké kaše. Poctivě, napřímo říct, v klidu propovídat co vám vadí a jak to vidíte, a Stačí aspoň takto?“

Iveta: „Dobré ráno, jak dítě motivovat ke sportovnímu kroužku a pohybové aktivitě a aby u toho vydrželo? 3leté dítě, 5leté, 7leté? Liší se to podle věku? Děkuji a přeji pěkný den! Iveta“

Marek Herman: „Iveto, otázka je ,jestli je to "jeho šálek čaje". Jestli to není knihomol, který v podstatě nenávidí pohyb. Na to bych si dal pozor. Ale obecně - nejlepší motivace je, když budete s malým dítětem sportovat doma, v rodině. Ideálně s tátou, nebo se starším sourozencem, všichni společně.To funguje nejlíp. A nebo v tlupě vrstevníků. Jo? Nejlepší motivací je příklad, který vidím kolem sebe. Když budu mít někoho v rodině, nebo kamaráda, který má rád pohyb ,pak je velká pravděpodobnost, že se taky chytnu. Naprosto klíčové ale je zjistit, k čemu má talent /každý má 2-3 talenty). A když ho objevíte, pak motivaci neřešíte, protože ji dítě přirozeně má . A jak to poznáte na co má talent? Nechat mu ochutnat co nejvíce činností pomalu nenásilně a talent poznáte podle toho, že dítě to bude bavit, že bude dychtit!!!“

Lidka: „Dobrý den, chtěla jsem se zeptat. Můj syn bude mít za týden 4 roky a půjde nebo měl by jít teď poprvé do školky. Prosím, mohl by jste mi popsat, jestli existují znaky, podle kterých bychom poznali, že ještě není na školku připraven. Nebo jak zjistíme, že to ještě nebyl dobrý nápad. A opačně. Syn si už s dětmi hrát chce, snažíme se mu vysvětlit, co jej tam čeká, ale nevíme jistě jak to půjde, že? Byl vždy trošku bázlivý ve vztahu k dospělým a je takový svůj a tvrdohlavý. Déle mu trvá než se něčemu přizpůsobí. I když teď už je to lepší než když měl tři roky. Děkuji za odpověď.“

Marek Herman: „Dobrý den, kdy jít do školky, to je vždycky velká otázka...některé děti jsou zralé ve 2,5 letech, některé ani ve 4 letech...a neznamená to, že to čtyřleté by byly "horší". Prostě mají jiné potřeby. Že je dítě připravené do školky poznáte podle jedné věci: je schopné přespat mimo domov - u babičky. A zvládne to bez mobilu, bez pláče, stýskání, bez scén, v klidu a pohodě. To je velká pomůcka. A ještě jedna věc: do školky nepotřebuje být připravené jenom dítě, ale taky máma. Máma musí být připravená dítě "pustit". Nezapomeňte že dítě zrcadlí mámu a její pocity. Tak ať to zvládnete!“

Štěpánka: „Hezké ráno, je možné se s Vámi domluvit na online konzultaci, třeba přes email nebo skype. Již dlouho hledám, kdo by mi pomohl zvládnout sama sebe, tak abych své chyby nepřenášela na své děti, ale dokázala jim pomoci najít sebevědomí a pomoci najít cestu, kde si budou dělat vlastní chyby ne opakovat ty moje.“

Marek Herman: „Dobrý den, já on-line nepracuju, zkuste přijít ke mně na seminář. Ale napíšu vám uklidňující odpověď: Jakmile napíšete, že nechcete přenášet svoje chyby na svoje děti, tak je jasné, že si to uvědomujete a tím pádem je velká pravděpodobnost, že se vám to nestane. Nechci vás samoúčelně uklidňovat, jen popisuju, jak funguje lidský mozek: jakmile něco zvědomíte, je to dobrý signál, že jste na dobré cestě, abyste ten problém uměla vyřešit. Docela bych si na vás vsadil, že chyby opakovat nebudete. Stačí aspoň takto?“

Michaela: „Dobré ráno. Jak pomoci 3,5 dítěti překonat strach? Vnučka se bojí chodit na záchod na velkou. Občas ji to bolelo, tak to drží v sobě a potom je to o to horší. Začarovaný kruh, ze kterého se nemůžeme se vymotat. Samozřejmě dáváme pomáhající potraviny a přírodní přípravky z lékárny, ale jak zvládnout její strach v hlavě? Zjistili jsme, že to není ojedinělý případ u dětí. Děkuji“

Marek Herman: „Dobrý den, to je velké téma "držet a pustit", které se učíme, když jsme malí. Může za tím být úplná drobnost, která zastavila přirozený biorytmus v těle (někdy stačí neopatrná věta řečená v legraci, někdy to má hluboké kořeny)) Zamyslete se nad tím, jak v rodině žijete. Máte rytmus, pravidelný řád, fungují u vás v rodině pravidla? Má dítě 3 svoje místa (postel u stolu a u televize). Zkuste se an to zaměřit: na vlídný rytmus - v pravidelnou dobu vstávat, v pravidelnou dobu jíst, chodit spát. A pokud by nepomohlo, zajděte za dobrým psychologem, pečlivě vyberte... a zkuste se poradit s ním.“