Dobré ráno

Záznam chatu ze středy 2. března 2016

IGR: „Řekl jste kdysi, že škola není izolovaný ostrov ve společnosti, mohl byste to rozvést,“

PhDr. Václav Mertin: „Děti nám vlastně nastavují zrcadlo. Nejsou snad úplně stejní jako jsme byli my, protože i podmínky jsou jiné, leč jestliže děti kolem sebe vidí podvádění, násilí, další nevhodné chování a jednání, proč by se měly chovat jinak? Že jim to říkáme, že to někdy po nich chceme. Faktický vzor je mnohem silnější než slova.“

GR: „Může dětský psycholog pomoci odhalit, že dítě má psychiatrickou nemoc?“

PhDr. Václav Mertin: „Pokud jde o psychiatrickou diagnózu, tak ne. Pokud však jde o hodnocení výraznosti odchylky, tak samozřejmě ano. Zejména pokud má alespoň střední zkušenosti s těmito problémy. Zaměření každéno odborníka je dáno jeho vzděláním a následnými profesními zkušenostmi. Je pak na určité problémy citlivější, zatímco jiné nechávat poněkud nepovšimnuté. Proto je všude tam, kde je to jen trochu možné, vhodné pracovat v týmu.“

STATEOFMIND: „Co podle Vás u dětí ani dětský psycholog nezmůže?“

PhDr. Václav Mertin: „Psycholog může nabídnout cestu, souvislosti problému, ale "černou práci" vždy musí udělat okolí dítěte a částečně samo dítě. Je však známo, že samo dítě si s většinou problémů nepomůže, takže je to na nás. Pokud však dítě dochází na nějaký druh intervence, jsou jeho možnosti o něco větší, ale ani v tomto případě nejsou neomezené.“

Karel Nekola: „Dobry den mam dceru 5 let je to presne ten pripad upovidana ale detska doktorka ji jeste neslysela mluvit co s tim nemela zadny zakrok jen bezne kontroly dekuji za odpoved“

PhDr. Václav Mertin: „Asi bych se Vás ještě zeptal, jestli mluví ve školce, pokud chodí. Jinak bych požádal paní doktorku, aby Vás zaúkolovala, co potřebuje vědět, doma bych se vyptal a paní doktorce řekl. Pokud ovšem nemluví nikde, s výjimkou domova a nelepší se to ani po delší zkušenosti v konkrétním prostředí, hledat bych poradu u dětského psychologa. V opačném případě to musí paní doktorka vydýchat.“

Karel Nekola: „Mluvi vsude naopak kdyz se rozpovida tak i dost i kdyz ji to trva dele nez k tomu dojde nekdy i 2 hodiny a kdo ji nepadne do oka s tim nemluvi vubec i kdyz ho zna delame to tak a pani doktorka to rozdychava statecne“

PhDr. Václav Mertin: „Tak to se přiznám, že bych to moc neřešil. Samozřejmě bych dceru učil, že člověk musí mluvit občas i s lidmi, které nezná, se kterými se vidí jen chvíli. Že když s nimi mluvit nebude, tak propásne třeba velkou šanci. Ale může to být proces dlouhodobý, který byste neměli vzdávat.“

Magda Majorová: „Prosím - neuvádět jméno. Dobrý den, mám osmiletého vážně nemocného chlapce- komplikovaná srdeční vada, po třech operacích srdce, po mozkové příhodě. Bere Warfarin. Je momentálně druhák. Minulý rok měl individuál. Téměř do školy nechodil. Teď je celkem v pořádku, chodí do školy, ale chlapecká část ho mezi sebe nechce pustit, byl tam ještě jeden chlapec, který se také nedokázal začlenit a hráli si trošku spolu. Potom tomuto chlapci řekli, že ho přijmou, pokud se se synem nebude kamarádit. Dokonce ho i zbili, což je pro mě s nasazeným warfarinem noční můra. Po rozmluvě s rodiči bití ustalo. Ale chlapci jsou proti němu spiknutí. Pro mě je situace velmi těžko řešitelná, protože jsem také učitelka a učím tyto děti... Sama jsem byla svědkem např. toho, že jeho spolužačka rozlila vodu a všichni svorně tvrdili a nadávali mu, že to udělal on... Provokují ho, vyhrožují, je mi z toho smutno, ani do školky nechodil, nechtěli ho tam, protože se báli možných rizik, velmi se na děti těšil. Bohužel, jeho paní učitelka toto nevidí a není velmi nakloněna nějakému řešení... jak z toho ven? Děkuji za odpověď.“

PhDr. Václav Mertin: „Paní Majorová, já bych rád věřil paní ministryni školství, že od září bude všechno bezvadné, ale jsem velmi skeptický. Právě i Vaše zkušenost signalizuje, že to může být složitější. Protože učitelé zůstanou stejní. Ve Vašem případě bych pokládal za vhodné dvě možnosti: speciální školu nebo domácí vzdělávání. Představa, že změníme paní učitelku, se mi jeví jako nereálná.“

Karel Nekola: „Mluvi vsude naopak kdyz se rozpovida tak i dost i kdyz ji to trva dele nez k tomu dojde nekdy i 2 hodiny a kdo ji nepadne do oka s tim nemluvi vubec i kdyz ho zna delame to tak a pani doktorka to rozdychava statecne“

PhDr. Václav Mertin: „Učte dceru, že je třeba mluvit i s lidmi, se kterými se neznáme, kteří nám nejsou sympatičtí. Pokud totiž s nimi odmítneme mluvit, můžeme se připravit o pěkný zážitek nebo o velkou příležitost, která se třeba nebude opakovat. Řešil bych, pokud by se problém vyskytoval ve škole.“

Pavel: „Dobrý den, máme jeden a půl roční dcerku a několikrát jsme ji vzali spát do naší postele a ted už v postýlce nechce spát vůbec.Když ji tam chceme dát tak jen plače. Je nějaké řešení? Děkuji Pavel“

PhDr. Václav Mertin: „Jsem velmi špatný řešitel. Já vám totiž řeknu, nechte ji u sebe. Bude klidněji spát ona a patrně i vy. Nebudete muset vstávat a utěšovat atd. Nebojte se, že to bude trvat do dospělosti.“

michal: „Dobre rano. Zaujimalo by ma, ako ako rodic reagovat na situaciu, ked sa dozviem, ze moje dieta sikanuje. Vsade sa tento problem riesi z pohladu obete, ale ako zachadzat s vinnikmi?“

PhDr. Václav Mertin: „Samozřejmě, to je velká chyba, když se věnujeme těm, kteří jsou šikanováni. Stejnou pomoc potřebují i ostatní žáci ve třídě, často i učitelé a samozřejmě i ten, kdo se choval neslušně. Ten, který šikanuje, je svým způsobem stejně nešťastný jako šikanovaný. Byť to leckdy na první pohled tak nevypadá.“

Jitka: „Dobrý den, mojí 12-ti leté vnučce se kamarádi dostali na facebook a psali jejím jménem vulgární vzkazy kamarádům. Vyhrožovali jí, že ji ybijí, jak to někomu poví. Ve škole paní učitelka řekla, že si to píše sama, protože chlapci se nepřiznali a že škola tyto věci neřeší, je to mimo jejich budovu. Co s tím můžeme dělat? Děkuji za odpověď Jitka“

PhDr. Václav Mertin: „Trochu mi vadí, když bagatelizujeme stížnosti dítěte. Já bych je bral vážně, byˇse může ukázat, že skutečnost není přesně taková, jak to vypadalo na první pohled. Je omyl školy, že jednoznačně a dopředu prohlašuje, že se jí to netýká, protože je to mimo školu. Jestliže se to týká školy, a podle mého se to školy týká, tak by se tím škola měla zabývat. Vždyť přece žáky není třeba nějak zásadně trestat, ale vést je i další děti ke slušnému chování, případně k nějakému dílčímu odčinění přestupku. Požádejte znovu školu, aby se problémem zabývala - jednejte s výchovným poradcem, s vedením školy.“

radek: „Dobrý den, jak vychovat dítě, koncepce a právo naší společnosti se mě nelíbí.“

PhDr. Václav Mertin: „Jakkoli uznávám význam společnosti pro formování osobnosti jedince. Na druhé straně klíč k výchově vidím v rodině. Jestliže se dítěti systematicky věnujeme, dítě vyrůstá v přijatelně harmonickém (tedy normálním) rodinném prostředí, bál bych se méně, že právo a koncepce této společnosti převálcuje můj vliv a mé rodičovské působení. A nebo jen na určité období (např. puberta).“

Michaela Elicerová: „Dobrý den, mám osmiletou neteř, která má od první třídy problémy se spolužačkou, kterou zná již z doby před školou. Předtím problémy nebyly, ale od té doby, co jsou na základní škole, tak jí ta spolužačka spolu s neteřinou spolužačkou ze školky dělá problémy. Vysmívá se ji, zpívá posměšné písnišky, dětem zakazuje se s ní bavit, nikomu nedovolí si k ní sednout a když to někdo udělá, tak nabádá celou třídu, aby se nebavili ani s tímto dítětem, v tělocviku nabádá děti, aby si vedle neteře nestoupaly, jinak zařídí, aby se i s nimi nikdo nebavil a další věci. Dokonce se před vánocema stalo, že když se na obědě s neteří začala ta její spolužačka ze školky bavit, tak ta dívčina pak řekla, že má sto chutí tu kamarádku bodnout vidličkou za to, že se s neteří bavila. Školní psycholog to odmítá řešit s tím, že jsou to blbosti a že to máme nechat být. Prostě opakovaně řekl "neřešte to, jsou to blbosti". My toto ale nechat být nechceme, protože se bojíme, aby to jednou nedošlo tak daleko, že by si neteř něco udělala. Tyto problémy totiž jsou i s několika dalšími dětmi ve třídě. Maminka oné holčičky to také odmítá řešit, že se nic neděje a řešit to není důvod. Prosím mohl byste nám poradit, co s tím máme dělat, když i škola se k tomu postavila takto? Děkuji Michaela“

PhDr. Václav Mertin: „Michaelo, ani já, ani Vy, dokonce ani školní psycholog nemůžeme vědět, jestli to je blbina nebo událost s následky. Ovšem ve třídě je za děti odpovědná paní učitelka a je na ní, aby pečovala nejen o vzdělání, ale i tělesné a duševní zdraví dětí. Je to její povinnost a je k tomu vzdělávána. Jestli se škola postavila k problému tak, jak píšete, dejte ji jinam (můžete-li). Samozřejmě posilujte i odolnost dcery, učte ji, jak se má bránit. Ovšem dítě samo situaci nevyřeší, musí mu vždy pomoci dospělí.“

Mirabela: „Dobrý den, jak se stavíte k současnému trendu, děti vychovávat bez pochval a trestů, jako sobě rovné? Myslíte si, že to může do budoucna fungovat? Jak zajistit, aby dítě vnímalo rodiče jako autoritu i v období puberty, ale pokud možno výchovou v harmonii? Lze nějak již v předškolním věku dítě vychovávat tak, aby později nesklouzávalo k pochybným partám, zábavě nebo aby si nehledalo nevhodné partnery (tyran apod.)? Nebo se toto ovlivnit výchovou nedá? Děkuji a přeji hezký den.“

PhDr. Václav Mertin: „Dítě není rovné rodiči, rodič je šéf, rodič nastavuje hranice, rodič vymáhá (nebo nevymáhá), že dítě bude zdravit, děkovat, že bude splachovat.... K tomu by měl dítě vést laskavostí, trpělivostí, i důsledností. Já mám rád povzbuzení, pochvalu, zájem, někdy i úžas, nemám rád tresty a doporučuji je nepoužívat (napsal jsem i knížku Výchova bez trestů), ale rozhodně nejsem zastáncem liberální výchovy. O budoucnosti nikdo nic neví, Sinuhet mluví o tom, že o zítřku nic nevíme, ale děláme vše proto, aby se zvýšila pravděpodobnost, že jeho vývoj bude přijatelný. Na výchovu já dám, i když nepopírám vliv biologických faktorů. Hezký den“

Michaela Elicerová: „Myslíte, že bychom tuto situaci měli řešit jinde, když to škola řešit nechce? Že bychom se měli obrátit na nějakou jinou instituci?“

PhDr. Václav Mertin: „Asi ano, ale faktická pomoc stejně přijde jen od nejbližšího okolí, tedy od rodičů, od učitelů a dalších dospělých.“

Eliska: „Dobrý den, s příchodem nového člena naše trileta dcerka zlobí a dělá nám naschvály, jak na ní? Děkuji a přejí hezký den“

PhDr. Václav Mertin: „Je docela dobře možné, že by zlobila a dělala naschvály i bez nového člena rodiny. Vydržte, buďte laskaví, trpěliví a důslední a vydržte. A ještě jednou vydžte. V deseti to dělat nebude.“

Dodo: „Dobrý den, pane doktore. Máme doma 4 letou slečnu, která je již od cca 1,5 věku dost vzteklá, pokud není po jejím. S tím se neustále učíme pracovat, mírně se to lepší (není to již tak často), ale pořád hledáme řešení. Když se rozčílí, pořád jen řve a není k uklidnění dost dlouhou dobu (dříve i hodinu, nyní už méně), nehodlá vnímat, co jí kdo říká, často opakuje svůj požadavek jako kolovrátek a vůbec neposlouchá ostatní. Také, když se jí nechce, tak ve vzteku neodpovídá a ignoruje dotazy. Je takový věčný problematik, stále si vymýšlí problémy, venku, že ji bolí nohy, doma, že jí překáží čepice, že jí tlačí kalhoty, že nechce zapnout bundu. Možná, že jí to opravdu rozčiluje, ale situaci vždy vyhrotí tolik, že se pak už neudržím a rozčílím se, zpětně mě to mrzí a umím se i omluvit. Ale bojím se, aby to neničilo náš vztah. Někdy jsem z jejího chování tak rozhozená, že už mě rozčiluje vše. Pořád kňourá. Jak s tím nakládat? Nechat ji být, vykňourat se, nebo nějak zasahovat? A co s tím, jak neodpovídá, když je jí to nepříjemné? Ona si klidně nechá dát přes zadeček, jen aby nemusela odpovědět. Děkuji!“

PhDr. Václav Mertin: „Myslím, že Vám rozumím. Já jako děda to mám jednodušší, já mám jednu nebo dvě na starost a jen na nějakou dobu, nespěchám do práce a do školky atd. Dokonce ani nemusím vařit. Proč se rozepisuji o sobě? Protože vím, že v běžném životě rodiny jsou někdy tak náročné situace, že je třeba, ab všechno šlapalo jak švýcarské hodinky. Ale stejně je to na Vás. Co chcete, aby bylo? Aby se oblékla? Aby si vzala čepici? atd. Tak jí oblíkněte, bundu zapněte - bývá to rychlejší než, když to bude se vztekáním dělat sama. Jestli máte obavy, že když budete pomáhat, že sio na to zvykne a nebude to umět (je se toho nebojím), tak se alespoň nerozčilujte. Je to stejné, jako když je bouřka. I kdybyste se vztekla sebevíc, bouřku tím neodstraníte. A jestli u vás zakřičení pomůže, čemuž bych věřil, tak zase Vy mi věřte, že to není výchovně perspektivní.“

Ota: „Dobrý den, dá se mluvit o šikaně ve školce?“

PhDr. Václav Mertin: „Byl bych s tím opatrný, ale přece jen musím uznat, že děti jsou vyspělejší a jsou schopny se dát dohromady a někomu systematicky ubližují.“

A.R.: „Dobrý den, jakým způsobem s dětmi nejlépe trávit čas, aby měly pocit, že se jim věnujeme? Je to hlavě o společném hraní s hračkami? Nebo tak vnímají i aktivity jako výlety, společný úklid, povídání si cestou ze školky..... Nerada bych něco zanedbala, ale přiznám si, že "hrát" si moc neumím a není to můj šálek čaje.“

PhDr. Václav Mertin: „Trochu záleží na věku. Pro malé dítě je velká hra i docela obyčejná práce. Pokud respektujeme, že dítě nevydrží dlouho, že jeho přínos může být zanedbatelný, může být i z práce přínos. Později je na nás, abychom vyvážili činnosti, které jsou podle nás a třeba děti úplně nebaví s činnostmi, ve kterých se přizpůsobujeme my dítěti. Já Vás ujišťuji, že dítě Vás hrou leckdy provede samo a když se necháte dirigovat a podvolíte se, dítě je spokojené. Pro mě byly a jsou velmi oblíbené hry, při kterých ležím a děti kolem mě a se mnou různě manipulují, představuje pro ně nebezpečný hrd, pomocníka, nepřítele atd.“

Irena: „Dobry den, nas 4lety syn ma velmi bujnou fantazii. Jinak je velmi komunikativni, bezproblemovy. Ale neustále vymysli nějaké příběhy,prevleka se do kostymu superhrdinu. Na otázky občas odpovídá zdanlive nesmyslne. Např. Už je ti dobre? Odpověď: ano,už mi zcernaly pruziny... Vsima si toho i okoli,ve školce. Do kdy je detska fantazie jeste "v normě". Dekuji“

PhDr. Václav Mertin: „Nechci Vaše obavy zlehčovat, ale já už si půl roku s vnučkou hraji na dráčka, který se vylíhne z kindervajíčka. A ujišťuji Vás, že to není moje iniciativa. Vnučce bylo šest. Už trochu chápe, že nás to nebaví (hraje s babičkou, maminkou, i ve školce), zkusili jsme něco jiného, ale zase jsme se vrátili k dráčkovi. Rozhodně mě to netrápí a nebude mi vadit, když to ještě vydrží nějakou dobu.“

Eliška: „Dobrý den, s příchodem nového člena do rodiny naše tříletá dcerka začala zlobit a dělat naschvály, jak na ní? Děkuji a hezký den!“

PhDr. Václav Mertin: „Už jsem odpověděl“

Maminka: „Hezký den, mám na Vás dva dotazy. 1) jak řešit sourozenecké spory (4 a 2 roky), kdy se obvykle starší rozčiluje, že si mladší neumí hrát dle představ (např. něco nechtěně boří). Je dobré do toho zasahovat a jak? 2) Dítě narozené na konci září - podle čeho posoudit, zda ho dát do školy v ten rok, kdy oslaví 6.narozeniny v září? Je dobré začít se školou dříve, pokud je dítě normálně zvídavé? Moc děkuji.“

PhDr. Václav Mertin: „Já bych do toho někdy zasáhl. Je to dobrá příležitost, jak staršímu ukázat, že musí menšího naučit hrát si, že mu musí pomoct. Někdy je třeba jednoho bránit. Já bych s předčasným nástupem nepospíchal, doporučuji zvažovat nejen to, že dnes je dítě zvídavé, ale i to, jak si bude povídat se spolužáky o čtyř, pět let později, jestli bude mít výborné výsledky (nic jiného neočekáváme, když ho chceme dát dřív), jak velké úsilí bude muset na jejich dosažení vynaložit, jak se bude cítit atd.“

K.: „Dobrý den, náš pětiletý synek je velmi citlivý, například když se mu něco nedaří, hned pláče a vzdá to. Snažím se být trpělivá, ale občas vybouchnu...jak mu prosím pomoci, aby se nevzdával, když mu něco nejde a hned neplakal. Moc děkuji“

PhDr. Václav Mertin: „I v dospělosti se lidé výrazně liší, proč by se neměly lišit ve svých reakcích děti. Někdy je vhodné aktivitu odložit a vrátit se k ní zanějakou dobu. Jindy je vhodné fakticky pomoci dítěti tak, aby věc zvládlo. Poukážeme na jiné věci, které už zvládlo - vzpomínáš, jak se učil jezdit na kole a teď jezdíš líp než já? Vybouchnout můžete, ale k čemu to pomůže. Vás asi znervozňuje pláč u kluka - vydržte to, máme rovnoprávnost a citlivý kluk taky není k zahození.“

zuzana: „Dobrý den, náš syn je v první třídě a začal ve škole zlobit, občas někomu ubližuje. Snažíme se hodně s ním o všem dobrém i zlém bavit, ale syn někdy úplně odmítá se s námi o něčem bavit. Někdy je to opravdu hodně složité a pro nás rodiče unavující. Jinak je hodně rád sám a "přemýšlí", tak ho v tom necháváme. Snažíme se být trpěliví.“

PhDr. Václav Mertin: „Prosím, podporujte školu a paní učitelku, ale jinak ve škole (a zejména v nižších ročnících) je odpovědný učitel. On si musí poradit i se zlobením. Vy to na dálku nevyřešíte.“

Radomír Pastušan: „Ve vstupu to bylo moc pěkně řečeno ... děkuji.“

PhDr. Václav Mertin: „Pane Pastušane, děkuji za pochvalu. I já jsem za ni rád.“

Martina: „Dobrý den, náš jedenáctiletý syn chodí do páté třídy a má problémy snad již od první třídy s tím, že se velmi dobře učí a je silnější postavy což mu na oblibě u dětí nepřidává. Ač má z matematiky jedničku, ale v tělocviku nepřeskočí kozu ačkoliv se snaží, tak se mu posmívají. Což jsem schopna pochopit, protože děti asi těžko v určitém věku ocení dobré známky. Co mne ale rozčiluje je třídní učitelka, která z mého pohledu nemá někdy situaci zcela pod kontrolou. Ku příkladu právě při přeskoku švédské bedny syn vyskočil na bednu, ale pak se bál seskočit a začal brečet. Třída se mu smála, učitelka třídě údajně nic neřekla, ale na syna se obřila, aby přestal brečet, že se mu smějí a laskavě seskočil. Nebo když se mu posmívali při převlékání na tělocvik, tak opět třídu skoro nenapomenula, ale syna poslala aby se převlékal na wc. Vím, že si děti rády přibarvují, ale také vím, že nejsem sami kdo si tohoto u této paní učitelky všiml. Máte nějakou radu co s tím.“

PhDr. Václav Mertin: „Kdyby to šlo, dal bych na víceleté gymnázium. To už je přece jen víc zaměřené na akademické dovednosti a dětem méně vadí, že někdo se liší. Tak jak popisujete chování paní učitelky, tak bych jí přál aby něco podobného zažila na vlastní kůži, aby měla osobní prožitek. Pak by možná věděla, že dítě to přežije, ale proč?!“

aleexandra: „Dobrý den pane doktore, řekl jste pomáhat všem zúčastnit. V v souvislosti se šikanou, ale jak? A ve filmech o studacich se přece nejednalo o autoritativní režim ,ale o prvorepublikovou skvělou demokracii v čele s TGM!“

PhDr. Václav Mertin: „Z dnešního pohledu šlo patrně o demokratickou společnost, ale autoritářské školství (ne autoritativní). Uvedu jeden příklad, jak dětem/žákům pomáhat. Ve škole jsou nebo by mohly být třídnické hodiny, které by se mohly věnovat právě lepším vztahům ve třídě, lepšímu chování, navozování pozitivních cílů apod.“

Vlaďka: „Dobrý den, Vaše rady a postřehy a hlavně zkušenosti dědečka jsou k nezaplacení! Jsem matka, babička a ještě k tomu výchovná poradkyně na ZŠ. Kéž by si všichni rodiče povinně tuto diskuzi přečetli :-) Hezký den přeji.“

PhDr. Václav Mertin: „Děkuji za pochvalu.“

Ježíšek: „Dobrý den, setkala jsem se s názorem, že když dětem udržujeme iluzi Ježíška, je to vlastně lhaní,tedy my, rodiče, kterým má dítě důvěřovat, jim vlastně lžeme. Přijde mi to trochu zcestné, ráda na období, kdy k nám chodil v dětství Ježíšek, vzpomínám a nevnímám to od rodičů jako zradu. Ale zajímal by mě Váš názor, zda to tak dítě opravdu může vnímat? Nemyslím si, že by děti byly tak hloupé a později to nepochopily, až se tajemství odhalí.“

PhDr. Václav Mertin: „Moje varianta je: Ježíšek nosí dárky, ale k tomu ještě přidáme vlastní dárky. Když ježíšek ustupuje, tak plynule přijdou dárky a ježíšek plynule přejde tam, kam patří.“

Iva: „Doporučujete deti pohlavkovat? Když dělají naschvály?“

PhDr. Václav Mertin: „Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď. Ne.“

Sandra: „Dobré ráno, spolužák šikanuje profesorku, ne, že by ji bil, ale neustále se jí posmívá a naráží na ni. Ale ona se vůbec nebrání, jen ho občas napomene, že se to neříká a musíme se učit. Je mi té profesorky docela líto a nevím, co s tím mám dělat. Děkuji.“

PhDr. Václav Mertin: „Na většinu šikany musejí být dva. Zejména v tomto případě, kdy paní učitelka má i formální autoritu, má určitou zodpovědnost a je v práci, kde naplňuje určité poslání. Nápravu má v rukách paní učitelka.“

Markéta: „„Dobrý den, jak pracovat s dítětem (11 let) chlapcem, který ve škole patří prospěchem k těm nejlepším žákům, ale když se mu něco nepovede a je si toho vědom tak sám o sobě mluví jako, že je dítě pitomec, dítě na nic apod. Přijde mi, že je k sobě velmi náročný a z toho tyto reakce pramení, protože jinak je chválený a i když se mu něco nepovede nebo přinese špatnou známku není za to nikterak nepřiměřeně kárán, proto nevím z čeho tyto jeho reakce pramení.““

PhDr. Václav Mertin: „Někdy si tímto způsobem vymáháme pozornost, podporu, pozitivní odezvu. Chce slyšet (nevědomky), ty jsi dobrý, ty jsi šikovný... Děti také mohou mít pocit, že už při dvojce budou rodiče smutní, tak se takhle chrání. Když řekne je hlupák, tak nehrozí nebezpečí, že ho někdo bude kritizovat, ale spíš bude utěšován“

Helena: „Dobrý den, nejdříve Vám chci moc poděkovat za milé a jasné odpovědi v TV! Vydržela bych Vás poslouchat hodiny! Mám na Vás dotaz.... Syn si zlomil pravou ruku(nemůže psát) bohužel paní Učitelka na Český jazyk ho nemá moc v lásce a nyní si "užívá" syna neschopnost. Schválně ho nechává psát písemky, (levou rukou) atd! Manžel byl ve škole, přímo za paní Učitelkou, ta se mu jen vysmála do obličeje a tvrdí, že syn dostal na výběr (celá třída ví, že na výběr nedostal) Jak v takové situaci postupovat? Máme respekt k Učitelům, ale tohle chování se mi nelíbí a zároveň víme, že syn tuhle paní učitelku bude mít ještě 2 roky na ČJ! Bohužel syn je v 8.třídě a nyní známky potřebuje víc než kdy jindy! Děkuji za odpověď. Krásný den“

PhDr. Václav Mertin: „I já Vám děkuji. Je nutné zmastit paní učitelku. Od ní to je nepedagogické a nefér a nelidské.“

Jana: „Dobrý den, ráda bych se zeptala na Váš názor na řešení tohoto problému: přátelé mají tříletého chlapce - je velmi paličatý, vynucuje si věci velkou tvrdohlavostí, když se mu něco nelíbí, dětem ubližuje- štípe, bouchne, a to doma i ve školce - doma není vychováván "silou". Jak by měli rodiče postupovat, aby tuto agresivitu ztlumili, prosím?“

PhDr. Václav Mertin: „Omlouvám se, už je tady sbaleno, už mi dávají židli na stůl“

JV: „Dobrý den, ve třídě má moje dcera kluka, který ubližuje dětem, fyzicky i slovně. Dcera je moc citlivá, často se zastane dětí, kterým je ubližováno. Poslední dobou jí to přerůstá přes hlavu a necítí se ve škole dobře, je nesoustředěná. Hodně si o tom povídáme. Učení jí doteď bavilo a má vynikající výsledky. Máme to nějak řešit s učitelkou?“

PhDr. Václav Mertin: „Omlouvám se už nemohu odpovídat“

jana: „Dobry den, jako dite jsem nemela ani jednoho kamarada na zakladni skole Smali se mi ze mam nohy jako placacky na nohy,ze jsem tlusta( cela trida byla sportovni gymnastika) a v uceni jsem byla ne moc dobra a to se smali ze jsem hloupa,blba a at se se mnou nikdo nebavi a zase jsem byla sama. Chci se zeptat mam jim pri srazu rict jak byly hrozni a jak mi bylo z toho hrozne.?Dodnes mi je z toho strasne kdyz si na to vzpomenu. Dekuji“

PhDr. Václav Mertin: „Omlouvám se, už nemohu odpovídat“

Magda: „Dobrý den, máte nějaký návod, jak co nejlépe přežít pubertu a jak se k dítěti chovat, aby náš rodičovský vliv měl ještě nějakou váhu? Nebo je již pozdě a je nutné na dítě působit hlavně dříve? Dá se ve výchově říct, že nikdy není pozdě?“

PhDr. Václav Mertin: „omlouvám se už nemohu odpovídat“