Dobré ráno

Záznam chatu z úterý 1. listopadu 2011

MANOS: „Jste více sexuoložka nebo psycholožka?“

Laura Janáčková: „Problémové vztahy často provází sexuální problémy. Takže se zajímám o obojí :-).“

Lenka M.: „Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli je vhodné vzít 4 leté dítě a 2 leté na pohřeb mé tety. Děti jí moc neznali, ale mě byla moc blízká. Děkuji za odpověď. Lenka“

Laura Janáčková: „Dvouleté dítě bych nedoporučovala pouze z technických důvodů, nejsem si totiž jistá, zda by zvládlo obřad posledního rozloučení ,aniž by umožnilo vám či tomu, kdo ho bude hlídat, se věnovat v myšlenkách rozloučení se s vaší tetou. Čtyřleté dítě nechápe pojem smrti, většinou ho má spojený s nehybností a spánkem i v tomto smyslu je vhodné mu situaci vysvětlit. Začít je možné třeba takto :" Teta byla moc hodná a milá...., zemřela a bude nyní už jen v našich vzpomínkách.....". Když se budou děti ptát třeba proč pláčete, nebo proč jste smutná, nebojte se s nimi o tom mluvit.“

Radka: „Dobré ráno paní doktorko, předně Vám chci říct, že Vás mám velmi ráda a ráda poslouchám Vaše názory. K tématu - zemřely mi tři děti, vždy na konci těhotenství, podruhé to byla dvojčata. Děti byly zdravé, já také. V prvním případě vůbec nevíme příčinu. Co Vám budu povídat, peklo na zemi. Ani nevím jak jsem to všechno ustála, mám tedy výbornou psycholožku. Ale chci říct, že v nemocnicích, v obou, kde jsem byla, na tyto případy nejsou vůbec připravení, resp. já si péči při takovéto situaci představuji jinak. Takové věci se prostě stávají, ale mám dojem, jakoby se tímto v nemocnicích nechtěli nebo neuměli zabývat. Snad mi rozumíte, co tím chci říct. Pravděpodobně to ještě nemám úplně zpracované, když mám stále potřebu se o tom zmiňovat. Nikdy na to nezapomenu, to prostě nejde. I když teď už mám ročního chlapečka, stále na holky myslím. Přeji Vám hezký den a děkuji za Vaši odpověď. Kde bych Vás případně mohla navštívit? Máte svoji ordinaci? Předpokládám, že ano. S pozdravem RADKA.“

Laura Janáčková: „Ve všem o čem jste se zmínila máte samozřejmě pravdu. Každodenní praxe v nemocnici někdy zapomíná na člověka jako takového a řeší ho spíše jako porouchaný stroj. Moc vám přeji, že jste se nakonec dočkala zdravého chlapečka. Co se týká vašich dalších otázek ,nejednodušší kontakt na mě je přes mail : laurajanackova@seznam.cz“

Jelena Kladivová: „Dobrý den paní doktorko. Se zájmem sleduji Vaši debatu. Já sama tvrdím, že od narození jsme každým dnem blíž ke své smrti. Je to tak a nikdo to nezmění. ale mám své osobní pocity, co se smrtí blízkých týče. Před 28 lety zemřel ve svých 26 letech můj bratr, prohrál boj s rakovinou. Úžasný nadaný a hodný člověk. Onemocněl po promoci. Já jsem se sjeho smrtí dodnes nesmířila a často si s ním povídám. Myslím na něj, nedokážu se od toho odpoutat. Před 13 lety zemřel můj manžel, taky ho rakovina přeprala, na toho vzpomenu jen při památce zesnulých. Hodně mi v životě ublížil. Mnozí mi říkají, ať bratra už nechám odejít. Ono to ale nejde, je to moje blízká duše, která patří k mému životu. Je tošpatně?“

Laura Janáčková: „Věřte mi že není, sama jste říkala, že duše žijí dál v našich myšlenkách. Ti, co pro nás v životě něco znamenali jsou s námi, na ty , kteří jsou spojeni se špatnými zkušenostmi vzpomeneme daleko méně.“

Loser: „Čeho se tak bojíme? Vždyť horší to mají ti, co zůstanou.“

Laura Janáčková: „Bojíme se spíše konce, ztráty lidské důstojnosti, bolesti, utrpení, samoty a samozřejmě také neznáma. Jistě máte pravdu,že těžké to mají i ti, co zůstávají.“

jana: „Dobrý den, jsem čtyři roky po rozvodu. Již mám novou rodinu s dětmi. Nechci na tom nic měnit. Bohužel však cítím stále bolest ze ztráty blízkého člověka (bývalého manžela). Také cítím výčitky svědomí a sebe vnímám jako někoho zlého, kdo by se měl stydět.... Tyto pocity mi vstupují do života i když trávím čas se svými blízkými a nevím, co dělat, aby se to změnilo... Děkuji za odpověď Jana“

Laura Janáčková: „To, co by bylo pro vás důležité je uspořádat v sobě své vztahy k bývalému manželovi. Zbavit se pocitu, že jste mu ublížila, zbavit se pocitů viny. Je třeba o tom mluvit a doporučovala bych vám navštívit zkušeného psychologa.“

Petr: „Preji vam pekny den, zajimalo by mne zda jste jiz musela aplikovat sve znalosti sama na sebe tzn. jestli Vam odesel nekdo skutecne nejblizsi a pokud ano pomohly vase znalosti Vam osobne? Popr. si myslite ze jste dostatecne´pripravena´ Děkuji za odpověď.“

Laura Janáčková: „Sama jsem se setkala ve svém nejbližším okolí se smrtí. Zemřel mi tatínek a má maminka bojuje s rakovinou. U svých blízkých stejně tak jako u svých pacientů se nesnažím aplikovat nějaké teoretické znalosti, ale nabízím porozumění a sebe jako porůvodce na jejich cestě. Co se týká mé připravenosti na smrt, upřímě vám řeknu, že připravená nejsem, ale lidskou konečnost si uvědomuji .-).“

romana h.: „Dobrý den, jak poznám (najdu) opravdu dobrého zkušeného psychologa?“

Laura Janáčková: „Měl by mít každodenní praxi ( nejlépe letitou), měl by být lidský, nabídnout porozumění, měl by vědět o čem mluví- být odborníkem na vaše téma a dobré je, aby ho někdo , koho si vážíte, doporučil.“

roman: „Dobrý den,brácha se léčí ze zhoubného onemocnění a díky tomu,že je ve skvělé psychické kondici a na začátku přijal fakt,že může zemřít.nádor se zmenšuje bratr jezí na kole a vypadá skvěle.Všem přeju aby zkusili také tak pozitivně myslet i když asi tuším,že je to nesmírně těžké.“

Laura Janáčková: „Psychické prožívání u nádorového onemocnění je vždy spojené se zdravotním stavem. Když bojujeme máme šanci. Držím vašemu bratrovi moc palce.“

Marcela: „Dobrý den,sleduji dobré ráno porodila jsem dceru v době kdy mi umíral otec na rakovinu.Dodneška si myslím že je to výměna životu už je to 5.5 měsíce..stále to bolí a když mi něco nejde tak si na něj vzpomenu že když tu byl tak vše zvládnu...co tím?“

Laura Janáčková: „Váš tatínek je přece ve vašich myšlenkách stále s vámi, takže se nebojte, protože jistě všechno zvládnete.“

Věra: „Dobré ráno,poslouchám Vás paní doktorko a zdá se mně jako by jste mluvila o mně.Před dvěma lety nám odešla maminka a já doteď mám stále výčitky,že jsem měla ještě něco udělat /maminka zemřela v nemocnici/,tatínek zůstal sám a bylo to velice těžké ale máte pravdu že maminka je tu pořád s námi a dokud tady budeme my bude tu s námi!Chtěla bych Vám paní doktorko popřát hodně štěstí a úspěchů ve Vaší náročné práci,jste velice statečná já bych to nedokázala.Hezký den!“

Laura Janáčková: „Zamyšlení nad věcmi, které jsme vykonali, či udělali nás v životě často posouvá dál. ( I výčitky jsou určeny k zamyšlení .-)). Jinak vám moc děkuji a přeji vše hezké.“

Kačka: „Vážená paní doktorko, prosím Vás o radu, oledně mé kamarádky, které zemřela loňského roku maminka na rakovinu. Svěřla se mi,že v lednici uchovává puding, který mamince nesla do nemocnice právě před rokem, ale již zbytečně. Když mluví, říká,že už je to dobré(navštěvuje psycholožku), ale myslím si, že až dokáže vyhodit zmíněný jogurt, pak se zcela "uzdravila". Co si o tom myslíte a jak jí pomoci?Měli k sobě s maminkou velmi vřelý a srdečný vztah. Děkuji a přeji Vám hezký den.“

Laura Janáčková: „Sama dobře cítíte, že až vaše kamarádka dokáže vyhodit puding dojde u ni k rozloučení s maminkou. Nicméně rozloučení ještě neznamená vyrovnání se s její smrtí. Jediným účinným lékem je tu čas. Jsem ráda, že vyhledala pomoc psychologa, který ji jistě pomůže překonat nejtěžší období. Věřte mi, že rok, který zatím od smrti utekl je málo, aby to nebolelo. Jste dobrá kamarádka, když ji i vy pomáháte.“

Martina: „Dobré ráno, streda je od 19.10.2011 v komatu.Někdo ho napadl bezduvodně u obchodu, má těžké poškození mozku. Včera nám řekli, že nemáme počítat s tím, že by se probral a že tento stav může trvat třeba i deset měsíců. Už teď to nezvládáme, maminka (jeho sestra) nespí nejí sotva se drží. Nedovedu si představit, kdyby to trvalo tak dlouho jak to zvládnout. Nemůžeme ho nechat jít když ještě žije, ale přitom tu duševně není. Jediné co zvládá je to, že dýchá sám.Jak se s tím smířit? Pořád musíme myslet na to jak ho tam někdo mlátí a on se nemůže bránit...“

Laura Janáčková: „Člověka nelze odepsat, když ještě žije, i když ve vašem případě asi spíše přežívá. Vím, že to nejde, i když to třeba rozum nabízí, naše city nám v tom však brání. Chápu i váš vztek, který k tomu také patří. Nezbývá tedy než věřit...“