Dobré ráno

Záznam chatu z úterý 12. února 2013

Michal: „Umíte plavat ve vodě (plavecký bazén, moře, jezero, rybník)? Jak moc dobře plavete, jaké děláte plavecké chyby (nesprávné držení těla při plaveckém způsobu)? Kolik uděláte 50m bazénů? Jakým plaveckým způsobem nejčastěji plavete? Jakou nejčastěji plavete rychlostí? Umíte plavat pod vodou bez zacpaného nosu a s otevřenýma očima? Kolik metrů uplavete pod vodou? Uplavete pod vodou 50m bazén ? Jak jste se plavat naučila? Kdo Vás plavat naučil ? Kolik Vám bylo let, když jste se naučila plavat ? Už jste někdy někoho učila plavat ? Jakou jste zvolila metodu (hození do vody, pak koukat na samovýuku dotyčné/dotyčného a skočit tam v nejhorším) ? Koho jste učila plavat ? Jak v životě využíváte této "zvláštní" dovednosti, že plavat umíte ? Měla jste někde kvůli této zvláštní dovednosti, že umíte plavat nějaké výhody proti ostatním ?“

Iva Pekárková: „Tak to je legrace, ze se zrovna na tohle ptate. Plavala jsem kdysi zavodne, nijak zvlast uzasne, ale aspon ze me naucili zaklady. Ted zrovna ucim plavat sveho milacka, Nigerijce z "neplovouciho kmene". Je to tezsi, nez jsem myslela, ale uz je schopen se udrzet nad vodou. V jeho pripade uplatnuji neznejsi pristup nez hodit do vody -- naopak ho cvicim na suchu, zvykam na vodu i hloubku pod nim (v bazenu) a uplatnila jsem se jako docela slusny instruktor.“

DA: „Nebyl by to špatný nápad - seriál o taxikářích?“

Iva Pekárková: „jj, takovych uz bylo -- tema je to evidentne nosne a zajimave pro ctenare ci divaky. Jako zamestnani to bohuzel po case zacne byt trochu nuda.“

DA: „Byla jste někdy slovně či fyzicky napadena při taxikařině?“

Iva Pekárková: „Slovne samozrejme casto. Nejvic si na mne smlsli opilci, kteri si to pak pochopitelne vubec nepamatovali. Fyzicke napadeni je nastesti vzacnejsi, i to se mi samozrejme stalo. Prepadena jsem taky parkrat byla, ale hlavne v New Yorku, Londyn je prece jen mene divoky.“

dm: „Kolik jste vystřídala aut při své taxikařině?“

Iva Pekárková: „Tak ted jste me dostali. V Londyne, kde jsem je vlastnila, pouze dve, ale v New Yorku, tam si vetsinou pujcujete od spolecnosti auto kazdy vecer. Nekdy samozrejme dostavate to same kazdy den... takze minimalne desitky.“

dm: „Jak jste se dostala k taxikařině?“

Iva Pekárková: „Vzdycky rikam, ze jsem k taxikareni prisla z lenosti. Nikdy jsem nebyla schopna udrzet si dzob, do ktereho bych musela chodit pet dni v tydnu, nejakych ctyricet devet nebo padesat tydnu rocne. Taxikareni je jine -- sice clovek obvykle pracuje mnohem vic hodin v kuse, dokonce i mnohem vic hodin tydne, ale muze toho nechat temer kdykoli a pak se k tomu zase vratit. Tim padem muzete mit dost casu pro sebe.“

ak: „Chystáte nějakou novou knihu? A kde teď žijete?“

Iva Pekárková: „Ja ani neumim novou knihu nechystat. Momentalne se snazim psat roman, ktery by mel byt takovym protipolem Slonu v soumraku, kteri vysli asi pred 4 roky. Vysla taky blogokniha Multykulty pindy jedny cesky mindy -- to jsou blogy, ve kterych se snazim vylicit zivot v Londyne... Cimz zaroven odpovidam na otazku.“

Ivona: „Dobrý ráno, zavátáte někdy na Portobello Road, Notting Hill ? Bydlíte někde poblíž? Chodíte často v holínkách (gumákách)?“

Iva Pekárková: „Bydlime v podstate na protilehlem konci Londyna, takze tam nebyvam casto. V holinkach chodim jen na jare a na podzim na sve chajde v Orlickych horach, britskou afinitu k "Wellies" jsem zatim nechytla.“

ak: „Volila jste v nedávných čes. prez. volbách a koho?“

Iva Pekárková: „Nevolila. Proste mi uniklo datum, do ktereho to bylo potreba zaridit. A do Prahy se mi kvuli tomu prece jen nechtelo, i kdyz znam par Cechu zijicich v Anglii, kteri jeli jen kvuli tomu.“

ak: „Znáte taxikářského aktivistu Zdeňka Ponerta?“

Iva Pekárková: „Sypu si popel na hlavu, ale neznam.“

ak: „Proč jste již jen bývalá newyoská taxikářka?“

Iva Pekárková: „Protoze uz v New Yorku netaxikarim.“

ak: „Ještě taxikaříte?“

Iva Pekárková: „Uz par let ne. Ono to po case zacalo byt trochu nudne. A na pracovni nasazeni nekterych svych byvalych kolegu, kteri na nasi taxikarske zakladne prakticky bydleli a pracovali dvacet hodin denne sedm dni v tydnu, proste nemam.“

sk: „Koho známého jste kdy vezla - slavného?“

Iva Pekárková: „V Londyne asi nikoho - nase taxikarska spolecnost pusobila na predmesti, na slavne bych musela pracovat v centru, nemluve o tom, ze ti jsou vychytani podstatne fajnovejsimi spolecnostmi. V New Yorku jsem pravidelne vozivala treba Broadwayske herce, mnozi z nich evidentne nebyli tak bohati, aby meli na limuziny. Jednou jsem mela v aute chlapika, ktery vypadal jako Woody Allen... a kdyz jsem se ho na to, pokud mozno diskretne, zeptala, neodpovedel. Sedel a dival se na boty. Nejaky casek nato jsem se docetla, ze pry Woody Allen zasadne neodpovida na dotazy tohoto druhu -- sedi a kouka se na boty. Tak to mozna byl opravdu on.“

DAV: „Řídila jste jako taxi klasický londýnský taxík Ford Crown Victoria nebo nějaké jiné auto?“

Iva Pekárková: „Za volantem jsem sedela, kdyz se mnou jednou cosi tocili filmari. Teda -- sedela a jela po londynskych ulicich, bylo to prekvapive snadne. Ovsem licenci na pravy londynsky cerny taxik nemam -- na to clovek musi studovat takzvanou Knowledge, naucit se pry znat asi 17 tisic ulic atd., prumernemu cloveku to trva ctyri az pet let. Oproti tomu k ziskani licence na minicab, ktery jsem ridila, nemusite znat vubec nic, jen pri primitivni zkousce dokazat, ze se dokazete vyznat v mape.“

sk: „Existují v USA, v zahraničí, taxikářské mafie?“

Iva Pekárková: „Ja o zadnych nevim. V Londyne urcite ne, aspon ne mezi temi pravymi cernymi taxikari s licenci -- ti si vydelaji docela dost, z prevazne vetsiny to jsou velmi, velmi slusni lidi, kteri by nikdy nekradli, natoz organizovane. Mezi mene vznesenymi ridici minicabs, tedy taxiku, na ktere je snadne ziskat licenci a zvladne to v podstate kazdy, to asi tak idealni nebude. Vim o par lidech, kteri delaji nelegalni veci -- napriklad svou minicab ridi "nadivoko", aniz by se prihlasili k nejake spolecnosti, ktera jim dava zakazniky, coz podle zakona musite udelat. Vim i o takovych spolecnostech, ktere za uplatu zamestanavaji lidi bez licence, pripadne bez povoleni k pobytu ve Spojenem kralovstvi... Ale o mafiich rozhodne nevim. To bude, tak jako spousta jinych veci, specifikum nasich zemepisnych prostor.“

DAV: „Jaká dvě auta jste vlastnila v Londýně?“

Iva Pekárková: „Obe to byly fordky -- nadherny, obrovsky ford scorpio, velmi vzneseny, ac uz teda starsi, ktery se na mnohe ulice skoro nevesel (a ja se s nim v podstate ucila ridit na leve strane). Druhy byl o chlup praktictejsi, taky uz ne nejmladsi ford mondeo. To je velmi bezne auto mezi ridici minicabs, takze i opravy, nahradni dily apod. byly lacinejsi.“

Minka: „Dobré ráno,chtěla jsem se zeptat,kolik asi stojí v New Yorku cesta taxíkem z letiště k Empire state buildingu?“

Iva Pekárková: „Tak to si radsi zkontrolujte na netu. Ja jsem s taxikarenim prastila v roce, tusim, 1996, kdy stala tak kolem 35 dolaru... dnes to bude podstatne vic.“

petr: „proč máte ráda černochy.“

Iva Pekárková: „Ja mam rada vsechny lidi, pokud mi osobne nedokazou, ze si me sympatie nezaslouzi.“

SK: „Stále žijete v zahraničí?“

Iva Pekárková: „No, vicemene. Ovsem stravim rocne nejmin tak ctyri mesice v Cechach, na Morave i ve Slezsku. Takze zadny odrodilec nejsem a vim toho o svo vlasti dost, kolikrat vic, nez je mi mile.“

SK: „Měla jste Yellow Cab?“

Iva Pekárková: „No, v New Yorku. Nevlastnila jsem ale to auto jako takove, vlastni auta ma mezi newyorskymi taxikari jen malokdo. Pujcovala jsem si ho, vzdycky po dvanacti hodinach.“

Dav: „Měla jste někdy autonehodu?“

Iva Pekárková: „Mela jsem zatim uzasne stesti, zaklepat na drevo. Krome autonehodicek, pri kterych se nakrapne blinkr a podobne (a ani tech jsem mnoho nemela) jsem se vybourala jen jednou a velmi jasne to nebyla moje vina. Bylo to v newyorskem taxiku, ktery byl skutecne dost rozbity, ale ja jsem si jen lehounce narazila loket. Fakt bezpecne auto, musim rict.“

SK: „Jak se ýžije ve světových metropolích?“

Iva Pekárková: „Na tohle nemuzu odpovedet obecne, bydlela jsem vlastne jen v Bostonu, New Yorku a ted v Londyne, kdysi nejaky cas v Parizi. Ürbanni" zivot je, myslim, fakt trochu jiny nez zivot na vesnici. Ve mestech byva skvele nejen to, ze mate pristup ke vsem moznym sluzbam, ke kulture atd., ale i to, ze si tam snaz musete vybirat kamarady a zname. Lidi je tam vzdycky dost na vyber, coz mi pripada naprosto skvele. To ale neznamena, ze si clovek na vesnici s nikym nepopovida: mam treba malou chalupu v Orlickych horach, ve ktere se snazim obcas pobyt (vetsinou se mi tam dobre pracuje, teda pise) a tam jsem se setkala taky se spoustou zajimavych lidi. I venkov a samota ma dusi. Ale mne osobne energie velkych mest pripada inspirativnejsi.“

DAV: „oprava: http://yourcenterisc.files.wordpress.com/2011/12/yellow-cab.jpg Znáte tohle auto? To je Ford Crown Victoria. Takové to černé velké to je něco jiného.“

Iva Pekárková: „Ja si to tady bohuzel nemuzu skouknout, link mi v chatu nefunguje. Ale jj, Royal Crown Victoria je velmi, velmi znamy cerny taxik. Jaky jsem to sakrys ridila? Uz je to taky par let... byl to starsi typ, takovy ten hodne kulaty, skutecne cerny -- dneska je spousta, ne-li vetsina "cernych" taxiku barevna nebo oblepena reklamou. Cerne se jim rika jen proto, ze je sveho casu vsichni malovali nacerno, protoze cerna barva byla nejlacinejsi.“

Ivoš: „Jezdíte ráda autem i delší trasy? Kam jste jela nejdále?“

Iva Pekárková: „Jeje! Jasne ze ano. V taxiku jsem bohuzel nikdy moc daleko nejela - jednou se zakaznikem z New Yorku do Pennsylvanie, takovych dve ste padesat mil. Taxikari se vzdycky vytahuji svymi nejdelsimi rity, tak tohle je to jedine, kterym se muzu chlubit ja. Jinak, jako soukromnik, jsem nekolikrat prejela tam a zpatky z vychodniho pobrezi USA na zapadni. To pak clovek jel, dokud nepadl, i kdyz to samozrejme dusevne zdravy clovek nemohl zvladnout na jeden zatah.“

rudy: „Hezký den, vezla jste někdy v taxíku proslulé anglické fotbalové fandy? To by určitě stálo za příběh:-)“

Iva Pekárková: „Par fandu jsem v taxiku mela. Nastesti jejich proslulost je uz skoro dvacet let stara a situace se zlepsuje. V taxiku jsem jednou vezla dva hochy jedouci na stejny fotbalovy zapas, ale kazdy z nich fandil jinemu klubu. Ti byli v pohode. Nejhorsi jsou samozrejme fanousci po zapasu, ozrali... Vozila jsem parkrat jednoho pana z Kentu, ktery chodil na zapasy v podstate jen proto, aby se mohl poprat. Jeho manzelka mu pak vzdycky zavolala taxik, odvezla ho na pohotovost, tam s nima taxikar pockal a pak je vezl do Kentu... byl to takovy panuv konicek. Co se fotbalu tyce - mam to spis doma nez v taxiku. Bydlime na krizovatce dvou velkych ulic. Jsou tam dve hospody proti sobe pres krizovatku... na jedne z nich je obvykle napis JEN DOMACI FANOUSCI a do te druhe chodi kdokoli. Obvykle prijede tak pet policejnich dodavek, pet nebo osm policajtu na konich, o tech pesich nepocitane, obcas privedou psy. Pritom nedelaji nic jineho nez ze se snazi od sebe oddelit fanousky dvou klubu. Obcas je to ale dost divoke.“

Petra: „Moc se mi líbí vaše knížky. Píšete už další?“

Iva Pekárková: „Diky moc!!! Jo jo, pisu. Je to roman s pracovnim nazvem Levhartice, je to takovy protipol "cernobileho" romanu Sloni v soumraku. No a nedavno vysla knizka blogu, uz treti, tentokrat zamerena na zivot v Anglii ze vsech moznych aspektu. Jmenuje se Multykulty pindy jedny cesky mindy, na nazev me privedl jeden z diskutujicich pod mym blogem.“

Jana: „Dobrý den, zkusila jste někdy napsat scénář k filmu nebo inscenaci? Myslím, že vaše příběhy by byly pěkné i na filmovém plátně nebo v TV.“

Iva Pekárková: „Vyhrala jsem 2. cenu ve velke scenaristicke soutezi v roce 1996, porazil me jen pan Svankmajer... film ovsem nikdy nevznikl. Momentalne se o neco snazim, ale dostat se do televize nebo tak vubec neni snadne.“

Jana: „dobrý den kam byste poslala díte na zkušenou,naučit se jazyk,a jaký ubytování by jste zvolila děkuji Jana“

Iva Pekárková: „No Londyn neni spatny, kdyz se chcete naucit anglicky. Poslala bych dite do nejake hodne chude ctvrti a nepridala mu moc na najem, aby se krome jazyka naucilo i neco o zivote... Nebo jsem prilis tvrda?“

Alena: „Dobrý den, plánujete dát nějakou část výdělky z knihy jejím hlavním aktérům, když jste jim jejich příběh "ukradla"? Děkuji za odpověď a přeji hezký den :-)“

Iva Pekárková: „Ktere knihy? Jestli myslite Slony, tak v tom pripade se rozhodne s nikym delit nebudu, pribeh je ukradeny. I kdyz teda zpracovani taky nebylo tak jednoduche. Bohuzel, predstava, ze si je snadne vydelat psanim aspon na zakladni zivobyti, je v pripade naproste vetsiny autoru scestna.“

Lada: „Přemýšlela jste někdy, že se natrvalo vrátíte do ČR?“

Iva Pekárková: „No jednou uz jsem se natrvalo vratila - a vidite to, ted bydlim v Londyne. Radsi se snazim nic dlouhodobe neplanovat, clovek nikdy nevi, co ho potka.“

ridle: „Když žijete tak dlouho v zahraničí, v jakém jazyce přemýšlíte, je to ještě čeština, nebo už anglicky“

Iva Pekárková: „To je skvela otazka. Mam to stesti, ze premyslim v obou jazycich, podle potreby. Podobne je to i s psanim - kdyz pisu cesky, myslim cesky, kdyz anglicky, myslim anglicky. Dokonce i sny mam dvojjazycne. Nejvic me ale potesi, kdyz mam sen v jazyce, ktery neznam, lol.“

Ivka: „Hezký den, pracujete zrovna na nějaké knize? Očem bude a kdy vyjde?“

Iva Pekárková: „Pracuju na knizce s pracovnim nazvem Levhartice, taky je to o cernobilych vztazich a je to takovy trochu protipol romanu Sloni v soumraku. Kdy vyjde, to zatim nevim, mam tak asi polovinu a zalezi na tom, jak mi to pujde dal... ale letos urcite.“

Petr: „Chtěla byste se natrvalo vrátit do ČR?“

Iva Pekárková: „V soucasne dobe stravim tak aspon ctyri mesice rocne v CR, takze jsem celkem v obraze. Vratit bych se mohla v podstate kdykoli. Ovsem konkretni plany nedelam, hlavne ne dlouhodobe. A milacek, ktery me sveho casu do Londyna odvlekl, se zatim vracet nehodla.“