27. obraz
Dokument chorvatského režiséra Pavo Marinkoviće, natočený v mezinárodní koprodukci, je věnován osobnosti chorvatského, přesněji jugoslávského režiséra Lordana Zafranoviče, který studoval a významnou část svého života žil v Československu. Zafranović patří k tzv. pražské jugoslávské škole, jak se označuje skupina současníků, která absolvovala FAMU. Název i rámec dokumentu je aluzí k Zafranovićově klíčovému filmu Okupace v 26. obrazech.
Tento drsný film o násilí ve válečné Jugoslávii čtyřicátých let je natolik brutální v popisu vzájemného vraždění, že byl před svým uvedením v českých kinech zkrácen cenzurními zásahy. Snímek byl ve své době oceněn na festivalu v Cannes, ale podstatné je, že s prožitou zkušeností devadesátých let umožňuje porozumět kořenům etnického násilí na Balkáně. I proto byl Zafranović dlouho dobu v Chorvatsku v nemilosti – byl označen za stoupence jugoslávského režimu a vyhoštěn.
Dokument se věnuje historickému pohledu na vznik a reflexi Okupace v 26. obrazech, dále pozici Zafranoviče jako režiséra s velkým renomé i mezinárodními úspěchy. Konfrontuje kontroverze kolem filmu po jeho vzniku se současnými režisérovými postoji. Film se také věnuje jeho vztahu k někdejšímu Československu a jeho současnému životu v Praze.
Film se rovněž zabývá dobovým kontextem, zejména proměnou jugoslávské společnosti v moderním Chorvatsku a rovněž proměnami vztahů řady lidí k Zafranovičovi jako klíčové a kontroverzní osobnosti, která svým odporem k nacionalismu tříbí ideologické názory a rozděluje lidi na příznivce a nepřátele. Jedni Zafranoviče považují za génia, který doplatil na své megalomanské plány a aroganci, jiní zcela zavrhují jeho samotného i jeho filmy.
Film byl natáčen v Záhřebu a v Praze a z českých osobností se ve filmu objeví např. Jiří Bartoška, Tereza Brodská či Jiří Menzel. Dílem je tedy věnován vzájemným vztahům Chorvatů a Čechů, ať už v obecné rovině, tak i na poli kinematografie. V dokumentu je použita řada pozoruhodných archivních záběrů.