Fenomén Underground

Baráky

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 5  
Sdílet
| Poslat odkaz

Toužili žít v komunitách s podobně smýšlejícími lidmi, nic po nikom nechtěli. Mnozí skončili ve vězení, stát jejich domy vyvlastnil nebo zboural. Dokumentární cyklus o lidech, kteří měli odvahu být svobodní i v době nesvobody. Režie J. Chytilová

Svobodní lidé v nesvobodné zemi

„My jsme si všechno vyrobili. Když chtěl člověk něco udělat, tak se to musel naučit: od toho ty baráky byly. Udělej si řidičák na náklaďák, přivez si písek, postav si dům,“ říká Dan Mráz, majitel undergroundového baráku ve Služetíně.

V sedmdesátých letech u nás patřilo k nejčastějším trestným činům výtržnictví, skryté pod paragrafem 202. Podle trestního zákoníku mohlo k výtržnictví docházet na veřejném či na veřejnosti přístupném místě: z logiky věci k němu tedy nemohlo dojít na místě veřejně nepřístupném – čili doma. Logikou věci či zákony se ale Moc příliš nezaobírala, respektive obé uplatňovala, jak se ji zachtělo. Například v komunitních androšských barácích docházelo k zásadním setkáním tzv. „volné“ mládeže a disentu, kolovala zde zakázaná literatura, hrály nepovolené kapely a vůbec – jejich obyvatelé si tu mohli dělat skoro všechno, co chtěli. A s tím se StB nehodlala ani v nejmenším smířit. Základním a nejdůležitějším momentem fenoménu baráků bylo vždy konkrétní společenství lidí a jeho touha žít alespoň trochu svobodně. Některé domy koupilo rovnou několik rodin nebo přátel dohromady, často i z finančních důvodů, jiné patřily jenom jedné rodině, která ale nechala dveře otevřené i ostatním.

Dle Františka Stárka Čuňase baráky většinou vznikaly po nějaké perzekuci. Prvním takovým domkem byl ten Knížákův v Krásném u Mariánských Lázní; Milan ho koupil jako důsledek svého vyštvání z Prahy, což částečně souviselo i s perzekuci mániček – k té došlo ve druhé polovině 60. let. Komunita v Krašovicích byla zase reakcí na brutální policejní zákrok v jihočeském Rudolfově v roce 1974. Čuňas dále tvrdí, že většina baráků vyrovnávala zostřené životní podmínky nastavené StB – největší boom nastal po roce 1976 po procesu s Plastiky. Majitelka baráku v Rychnově Květa Princová dodává, že komunismus byl založený na závisti a izolaci lidí, a jednotlivé procesy a akce namířené proti opozici tuto izolaci ještě zvyšovaly. Lidé z různých skupin (underground, disent, katolíci atd.) se tedy scházeli tajně a snažili se pokud možno žít uprostřed spřízněného společenství. Což bylo zase nejdůležitější pro jejího manžela Honzy Prince: „Já jsem nikdy nebyl muzikant, nikdy jsem nepsal básničky, byl jsem vobyčejnej kluk – já jsem tam byl kvůli lidem. Mě prostě fascinovalo to společenství.“

Motivaci k životu na baráku vysvětluje tím, že ač byli antikomunisty, „nedělali jsme politiku v prvním plánu. My jsme chtěli žít. Ale už jenom to, že jsme chtěli normálně žít, je děsně štvalo.“ A skutečně – státní orgány je jako politikum rozhodně vnímaly. Proti komunitním společenstvem ovšem nepostupovaly jednotně: zatímco ve východních Čechách majitele baráků zavíraly do kriminálů, v severních Čechách se zase snažily zbourat nebo zničit samotné baráky. Známý je případ právě rodiny Princů, která doufala, že se jí na venkově bude žít snáz a svobodněji než v Praze. V Rychnově na Děčínsku si tedy pořídila dům. „Bohužel… situace se začala přiostřovat; my jsme přišli na ten Rychnov, v době kdy už zavřeli Plastiky,“ říká Květa Princová. Takže bylo jasné, že barák se stane jednou z buněk, kde se bude potkávat disent s undergroundem. Na Silvestra roku 1976 přijeli mimo jiné i dramatik Václav Havel, filosof Jiří Němec a herec Pavel Landovský a přivezli s sebou i text Charty 77, která měla v lednu vyjít; tak se stalo, že v baráku nakonec Nový Rok slavila spousta chartistů. O půl roku později probíhala u Princů rozlučka s vyhoštěným kanadským překladatelem a muzikantem Paulem Wilsonem, na které v improvizované sestavě zahráli i Plastici. Tady už estébáci tvrdě zasáhli: Jana Prince zavřeli za výtržnictví, některé z účastníků večírku, včetně děvčat, rozvozili do okolních lesů, kde je nechali. Nakonec dům v Rychnově pod záminkou vybudování nové otočky autobusu vyvlastnili a následně vyhodili do vzduchu.

Policie často zdůvodňovala domovní prohlídky údajnými stížnostmi sousedů, ale vesnice v mnoha případech proti obyvatelům baráku a jeho návštěvníkům nic nenamítala. Zvláště, když měla možnost poznat je blíž. Kupříkladu Vráťa Brabenec, který bydlel na Zlatém Kopci spolu se svojí budoucí manželkou Marií Benetkovou a s dalšími dvěma rodinami, pil kdesi ve vesnici s místními traktoristy, a jelikož se mu nechtělo pěšky do kopce, tak je přemlouval, aby ho odvezli domů. Když tam v jednu hodinu ráno konečně dorazili, Marie Vráťovi strašlivě vynadala, kde se flákal, čímž traktoristy velmi zklamala. Protože ti se těšili na exotický zážitek – snad čekali hippies, drogy a sexuální orgie či co – a pak jen smutně kroutili hlavami: „Dyť to je jak u nás doma!“ Blanka Šimoníčková, majitelka baráku v Křepicích, to potvrzuje: „Když jsme se nastěhovali, tak jsme okamžitě měli problém – byli jsme tu jak exoti, protože to byla naprosto klasická konzervativní vesnice, kde ani ženský nechodily do hospody… Ale pak jsme dost rychle zjistili, že ti lidi jsou fajn, jenom maj prostě trochu jiný hodnoty, jiný měřítka.“ A po krátkém čase venkované Blanku a její vlasaté návštěvníky přijali za své. Někdy byly ale jejich představy bizarní – v tom samozřejmě sehrála největší roli fízlácká propaganda. Petra Parkánová, která s manželem Viktorem bydlela v obrovském baráku v Řepčicích, v němž žily ještě dvě další rodiny, vzpomíná, jak se o nich na vesnici povídalo, „že máme společný děti a tancujeme kolem ohňů.“

Už dávno po sametové revoluci vyprávěl Čuňasovi jeden řadový policista, jak záviděli obyvatelům baráku Nová Víska: „My jsme na vás byli tak nasraný! Ne, protože jste chartisti, na to jsme kašlali. Ale my koukali na ten dvůr, a vy jste tam seděli, točený pivka, muzika, Patti Smith hrála na plný pecky, holky v plavkách. A my jak kreténi leželi ve škarpě a lezli po nás brouci.“

Přehrát video

Diskuse diváků
  • ? 28. 10. 2017 11:55

    Disent

    Muselo to být zajímavé: Jenom s tím rozdílem, že Havlovi měli byt přes celé patro, kdežto my o dva…

  • Jirka13 3. 7. 2016 12:34

    To on ten underground se především vyznačoval tím,

    že nikdo na nic neuměl hrát. Když si přečtu od J. Černého: "Kupříkladu Plastici byli lepší muzi…

  • dr. Voštěp 29. 6. 2015 08:18

    zase ten náš vůdstok

    nepřechvalte. Vím, že jeden z "otců zakladatelů" o něm prohlásil, že se z undergroundového festiva…

Tato diskuse je určena pouze k výměně názorů mezi diváky. Pokud chcete zaslat dotaz nebo připomínku tvůrcům pořadu, obraťte se, prosím, přímo na Českou televizi.

Napsat do televize Vstoupit do diskuse

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – P  ST  AD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Osobnost dílu
Květa PrincováKvěta Princová

Květa Princová, roz. Veselá, pochází z Lipníku nad Bečvou. Při studiích se seznámila se svým pozdějším manželem Honzou Princem, spolu s dalšími byli r. 1968 po studentských stávkách vyhozeni ze školy. Postupně se v jejich komunitě začala utvářet myšlenka společného venkovského bydlení, které realizovali od roku 1976.

» více «

Osobnost dílu
Blanka ŠimoníčkováBlanka Šimoníčková

Keramička, hudebnice a organizátorka undergroundových akcí Blanka Šimoníčková se narodila v r. 1963 v Litomyšli. Inspirována společným čundrováním, začátkem 80. let spolu s přáteli pořídila polorozpadlý baráček, který sloužil hlavně k setkávání a podzemním kulturním aktivitám. Dodnes působí v kapele Čočka.

» více «