Bránil se jen kytarou

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 21  
Sdílet
| Poslat odkaz

Svatopluk Karásek

Klikněte pro větší obrázekEvangelický farář, písničkář a politik Svatopluk Karásek se narodil roku 1942 v Praze jako třetí dítě Petrovi a Doubravce Karáskových. Otec, vzdělaný člověk, který vládl mnoha jazyky, pracoval jako bankovní úředník, matka byla nejprve v domácnosti, později měla zaměstnání v Náboženské matici: pocházela z evangelické rodiny, takže Sváťu již odmala – stejně jako jeho starší bratry Milana a Oldřicha (pozdějšího slavného fotografa) – vedla k víře.

Základní školu začal Sváťa navštěvovat v pohnutém roce 1948 a neustále v ní měl nějaké problémy: hodně zlobil, šaškoval, vytáčel spolužáky i učitele, takže dostával dvojky a trojky z chování a přestupoval z jedné smíchovské základky do druhé. Naproti tomu byl zdatným sportovcem – závodně plaval, hrál volejbal, v zimě se věnoval lyžování. Zároveň ho velmi oslovil rock´n´roll; už někdy v šestapadesátém napsal svůj první písňový text – „Dalibor rock“ na melodii elvisovského rock´n´rollu „Jailhouse rock“. Po ukončení základní školy začal v roce 1956 studovat na Střední zahradnické škole v Děčíně. A zase: znalosti měl v malíku (výborná paměť), sport ho bavil nadále (hrál volejbal a basket), psal texty školní kapele, ale jak byl tím zlobivým (kanadské žertíky) a velmi nepřizpůsobivým, opět často dostával trojky z chování. Postupně se vše kupilo a sčítalo, až byl nakonec v roce 1958 ze školy vyloučen, pak přijat, pak vyloučen, v devětapadesátém znovu přijat, ale tentokrát na stejný typ školy v Mělníce (obor zahradnicko-vinařský), pak byl ale znovu vyloučen. Nakonec byl po práci ve vinných sklepech v Mělníce na školu opět přijat.

Ve městě Ludmily se seznámil s jiným studentem, jazzovým klarinetistou Vratislavem Brabencem. Začali spolu diskutovat o Bibli, v které si oba četli, občas si spolu zahráli – Sváťa uměl trochu na bendžo, tak si založili kapelu Potkani – a poté spolu dělali i divadlo malých forem, dokonce se s ním dostali do celostátní soutěže. Z té pak byli vyloučení, neboť je na ní dostihl špatný posudek ze školy, v němž stálo, že „mají špatný vliv na svou generaci“. Možná to všechno vycházelo i z celkové Karáskovy nekonformity: například na přelomu 50.–60.let ho nadchla poezie beat generation, která ho velmi inspirovala, a v níž si hoví dodnes (jeho rock´n´rollová báseň „Sezam“ z roku 1959 je beatniky silně ovlivněna).

V roce 1961 Sváťa odmaturoval a podal přihlášku na evangelickou bohosloveckou fakultu, kam ovšem na zásah nějakého soudruha z ministerstva nebyl přijat. Aby se vyhnul vojně, začal makat v kladenských dolech. Zároveň si tím plnil i tehdejší státní požadavek nejméně jednoleté praxe v dělnickém povolání před studiem na vysoké škole. Komenského bohosloveckou fakultu v Praze tak začal Karásek studovat až v roce 1964. A aby se vyřádil i sportovně, hrával za céčko Slávie VŠ basket. V pětašedesátém začal studovat tutéž VŠ i jeho kamarád Brabenec – často spolu chodívali do hospod, kde mezi ostatními studenty „šířili víru“. V Jirchářích také pořádali jazzové večery s hudbou a poezií. Sváťa se pak seznámil se studentkou pedagogické fakulty Stáňou Žaludovou, s níž začal chodit. Ve třetím ročníku Karásek studium bohoslovectví přerušil a dobrovolně odešel do vojenské služby. Se svými přímočarými a jasnými názory se tam pochopitelně dostával do všelijakých problémů: například v době izraelsko-arabské války mu za jeho odmítnutí bojovat proti Izraeli a následném odevzdání samopalu svému velícímu důstojníkovi, hrozil polní soud za velezradu a následné zastřelení. Naštěstí byl Izrael s Araby do šesti dnů hotov, takže ČSLA (také naštěstí) do války nezasáhla, a Karáskovi se soud vyhnul. Následně byl poslán na psychiatrické vyšetření a posléze dostal papír o „nemožné přizpůsobivosti vojenskému prostředí“.

Klikněte pro větší obrázekVrátil se tedy ke studiím na fakultu, přičemž zjistil, že jeho kamarád Brabenec ze školy hodlá odejít. V tom čase také vyšly první Karáskovy verše ve vysokoškolském časopise Kostnické jiskry. V lednu ´68 nastoupil Sváťa jako diakon (nejnižší stupeň kněžstva) na faru v povltavské Hvozdnici, kde se rozhodl po ukončení studia vykonávat svoje kněžské povolání. Napřed se ale ještě oženil se Stáňou, jež byla v pokročilém stádiu těhotenství. V květnu 1968 pak úspěšně dokončil studium na VŠ a přesunul se do Hvozdnice. Rodinu tehdy postihla krutá rána. Stánin první porod skončil tragicky – narodila se nedonošená dvojčata, ale v pražské nemocnici tehdy nebyly inkubátory, proto musela být převezena v sanitce do Písku. A jelikož ve voze nefungovalo topení, obě děti cestou zmrzly. Pro Sváťu (a ještě větší pro Stáňu) to byl šok, takže se na režim, který je takto neschopen postarat se o narozené děti, fakticky nasral.

Sváťa se pak faru snažil s přáteli zvelebovat, vybudoval tam kupříkladu noclehárnu pro příchozí. A postupně se zdvihla i návštěvnost na kázání. V devětašedesátém se pak Karáskovým narodila dcera Adélka. V roce 1970 byl Karásek po intervenci státních orgánů přeložen do Nového Města pod Smrkem. Tam začal se skutečným psaním písniček: první byla „Vy silní ve víře“ na nápěv nějakého anglického songu, dále tu kupříkladu vznikly „Boj na nebi“, „Já jsem ňákej stounavej“ či „Svatba v Káni“. Za čas se objevil problém – na kázání tam Sváťovi chodili mladí lidé, což bylo „proti zájmům státu“, takže se ho bolševik snažil i z tohoto města vystrnadit. A v roce 1971 mu byl nakonec odebrán státní souhlas s výkonem duchovenské služby.

V dvaasedmdesátém se Karáskovi přesunuli na hrad/zámek Houska, kde Sváťa začal pracovat jako kastelán. Jelikož „mu připadalo smutný“, že jen kvůli jednomu jedinému štemplu nemohl nikde kázat, a tím tedy naplňovat svoje poslání, začal psát další texty písní a všude, kde se octl, je hrál na kytaru a zpíval. Občas zajížděl do Prahy, kde zpíval s církevní skupinou Berani (mj. pro ně napsal text „V nebi je trůn“). A naopak na Housce se zase často zastavovali Sváťovi kamarádi ze studií a další faráři či teologové.

Karáskovo první setkání s undergroundem proběhlo během akce na pražském parníku v rámci „Soukup´s Marriage“ v létě 1973. Na ní ho pozval jeho dávný kamarád Vráťa Brabenec, který v té době začal hrát na saxofon s Plastic People of the Universe, a je třeba říci, že z obou stran bylo jaksi rozpačité. Pak ale byly ledy postupně prolomeny. Karáskovi začali chodit k rodině Němcových do Ječné, kde probíhaly přednáškové university, společně se stýkali po různých večírcích, s Jirousem a Charlie Soukupem vyráželi na spanilé jízdy mimo Prahu. V září 1974 hrál Sváťa na Festivalu 2. kultury v Postupicích. Na sklonku onoho roku nahráli Plastici na Housce v provizorním studiu svoje album „Egon Bondy´s Happy Hearts Club Banned“. V tom čase se Karáskovým narodil syn Šimon.

V roce 1975 vyšly v samizdatu Karáskovy básně ve sbírce „Staré věci“, ve stejné době pak složil Egonu Bondymu k narozeninám song „Say No To The Devil (Sejmou ti podobu, sejmou)“, který se (stejně jako některé další) objevil v samizdatovém sborníku „Egonu Bondymu k 45. narozeninám invalidní sourozenci“. Karásek v tom čase také církevně oddal Mejlu Hlavsu a Janu Němcovou. V tomtéž roce přijel na Housku Zdeněk „Londýn“ Vokatý, s nímž se Sváťa hned skamarádil a jenž mu pak pod některé texty skládal hudbu (např. „Žalm /Obešel já polí pět/“). Společně organizovali filosofické a teologické přednášky, často tu přednášeli faráři z tzv. Nové orientace (Miloš Rejchrt, Alfréd Kocáb, Jan Šimsa atd.). Od pětasedmdesátého byl Karásek taktéž veden v evidenci StB jako „nepřátelská osoba“. Nu, a na podzim na Housce nahrávala některé písně i skupina DG 307 básníka Pavla Zajíčka.

Klikněte pro větší obrázekV únoru ´76 hrál Karásek na II. Festivalu 2. kultury v Bojanovicích, ale následně v březnu začalo zatýkání androšských mániček a on byl vzat do vazby. Posléze byl v rámci tzv. případu Plastic People odsouzen na 8 měsíců nepodmíněně. Za mřížemi napsal některé další texty, jimiž byly třeba „Rozsévač“, „Pavouci“ nebo nová verze songu „Zlámali kříže“ (pův. „It´s Too Late“), která je dnes známa pod lidovým názvem „Voni se k sobě tulej“. Po návratu z vězení v listopadu ´76 už nesměl na Housce pobývat, a tak zůstal v Praze. Mezitím, co byli mužové v kriminále, jejich manželky – Stáňa a Juliana Jirousová si za peníze půjčené od Václava Havla a dalších přátel koupili byt v Praze na Smíchově v ulici U Zámečnice (což je v podstatě kolonie Buďánky), takže Sváťa měl i kde bydlet.

V roce 1977 pak samozřejmě podepsal Chartu a zahrál si na Hrádečku u Václava Havla na III. Festivalu 2. kultury. Poté už mohl pracoval jen v dělnických povoláních – byl zaměstnán jako myč výloh v NP Úklid Praha. A i s tím měl potíže, neboť StB se naň (stejně jako na další chartisty) zaměřila: šlo zejména o domovní prohlídky a cépézetky. Bylo to velmi obtížné období – Karáskovým se narodila dcera Kristýna a Stáňa byla těžce nemocná se srdcem. Přesto Sváťa s manželkou i dětmi stále jezdili na návštěvy přátel do androšských baráků, zejména do Řepčic k manželům Parkánovým a do komunity mániček v Nové Vísce u Chomutova. Do estébáckého ohně bylo oleje přilito ještě víc, když se Sváťovy nahrávky objevily na deskách v zahraničí: Jiří Pallas ve Švédsku vydal nejprve sampler „Zakázaní zpěváci druhé kultury (1978, kromě Karáska ještě Marta Kubišová, Charlie Soukup, Vladimír Veit, Vlasta Třešňák a Jaroslav Hutka) a v roce 1979 vyšla tamtéž u Pallasova labelu Šafrán 78 a zároveň u kanadského labelu Boží mlýn Prod., za kterým stál překladatel Paul Wilson, LP-deska „Say No To The Devil“. Sváťa ji nahrál se Zdeňkem „Londýnem“ Vokatým a obsahuje slavnou, téměř zlidovělou píseň „Say No To The Devil“ plus další songy jako „Temné stíny“, „Muž bohem ztracený“, „Je pozdě (It´s Too Late)“ nebo „Žalm (Aj obešel já)“.

A jelikož navíc Karáskovi s Kukalovými, Londýnem, Bobšem Rösslerem a dalšími lidmi koupili mlýn v Prosíčkách u Ledče nad Sázavou, a hodlali tu vybudovat další komunitní barák, tlak na Karáska i jeho rodinu ze strany StB sílil. V jeho spisu se píše: „…S osobou Karáska byla provedena řada preventivně rozkladných opatření, jejichž cílem bylo zamezit jeho další účasti na nepřátelské činnosti, která se však nesetkala s pozitivními následky. Z těchto důvodů bylo v roce 1979 přikročeno k zařazení akce ‚Sutana‘ (takhle si fízlové sledovačku Karáska pojmenovali – pozn. aut.) do projektu ‚Asanace‘, jejímž cílem bylo využít inklinace Karáska k tzv. západnímu způsobu života s tím, aby se rozhodl vystěhovat z ČSSR.“ A tak neustále probíhaly u Karáskových domovní prohlídky, jejichž hlavním účelem bylo co nejvíce všechno rozházet a zdemolovat. Výslechů absolvoval Sváťa nepočítaně. Navíc mu bylo naznačeno, že barák v Prosíčkách bude zlikvidován. Život zde se již stal neúnosným…

V první polovině roku 1980 emigrovali Karáskovi společně s Vokatými (Londýnem a Dášou) nejprve do Rakouska, Karáskovi pak pokračovali ještě do Švýcarska. V Bonstettenu poblíž Curychu pak Sváťa působil jako evangelický farář, přičemž po pěti letech svou práci začal vykonávat na curyšském předměstí v Hönggu. Mezitím často vystupoval se svými písničkami na různých emigrantských srazech – u Charlieho Soukupa v Alsasku, u Londýna na jeho vpravdě undergroundové usedlosti v Klement, v Mnichově, v Rohru u opata Opaska, ve Frankenu, ve Vídni v Chmelákově hospodě Nachtasyl. Nejčastěji pak Karásek hrával s Dášou Vokatou, s Charliem a také s Miroslavem „Skalákem“ Skalickým a samozřejmě s Londýnem.

Klikněte pro větší obrázekPo sametové revoluci v roce 1989 se Sváťa vrátil na čas do Československa (bez Stáni – ta měla ve Švýcarsku zavedenou lékařskou praxi). Vyšlo mu tu napůl koncertní album „Řek´s už ďáblovi ne?“, obsahující koncert Karáska z polské Wroclawi, kde ho na kytaru doprovází opět Londýn Vokatý. Druhá strana je již studiová (raritou je song „Hadovky smrduté“, což je parodický text na Bondyho „Houby“, s použitím Hlavsovy hudby). V jednadevadesátém pak Kocour Havelka v Globusu vydal Karáskovu desku „Say No To The Devil“ s klasikami jako „Say No To The Devil“, „Ženský jsou fajn“, „Já jsem ňákej stounavej“, „Návštěva v pekle“, „Je pozdě (It´s Too Late)“, „Vy silní ve víře“. V letech 1990 a 1991 měl Karásek v Československu také častá kázání (např. v pražské Betlémské kapli), dlouhodoběji pak působil v Novém Městě pod Smrkem a posléze v Praze. Vykonával i funkci studentského duchovního na ČVUT a samozřejmě koncertoval, památná jsou zejména společná vystoupení s křesťanskou skupinou Oboroh po českých věznicích. S kapelou Oboroh pak Sváťovi vyšlo album „Nebeská kavárna“. V období 1991-92 ještě dokázal kombinovat své duchovní povinnosti ve Švýcarsku s aktivitami u nás, ale v roce 1993 se musel zase vrátit do Švajcu. V tom samém roce mu vyšla (již oficiálně) jeho původně samizdatová sbírka „Staré věci“ plus nějaké jeho písňové texty pod názvem „Protestor znamená vyznávám“.

V sedmadevadesátém se Sváťa natrvalo vrátil do Čech a nastoupil do funkce faráře na staroměstském sboru U Salvátora. Bohužel krátce poté mu zemřela manželka Stáňa.

V roce 1998 vzbudila nadšení kniha „Sváťa Karásek – Víno tvé je výborné“ – jde o svazek rozsáhlých rozhovorů, které se Sváťou vedli evangeličtí farářové Štěpán Hájek a Michal Plzák. V téže době se na pultech objevila reedice Karáskova alba „Řekni ďáblovi ne“. O rok později vyšly knižně další Karáskovy básně a texty písní pod názvem „V nebi je trůn“ a v tomtéž čase nahrál novou desku „Halelujá“ se svou kapelou Pozdravpámbu. V následujícím roce 2000 vyšlo také jeho více než 50 kázání v souboru nazvaném „Boží trouba“. Zároveň ve Švýcarsku vyšla v němčině kniha „Der durchnässte Pfarrer: Ein fröhlich-ernster Lebenslauf Prag-Zürich retour“ (Promočený farář: Veselovážný životopis Praha-Curych zpáteční). A v tomtéž roce došlo k vydání souborných nahrávek z různých koncertů pod názvem „Rány zní (Blues, Spirituals &…)“. Jedná se o koncertní záznamy z Nové Vísky (1979), z Hrádečku (1977), z Rohru (1987), z vídeňského Nachtasylu (1988), Mnichova (1987), Prahy (1990), Plzně-Lochotína (1990) a ze statku Charlieho Soukupa z Alsaska (1985).

V červnu 2001 se Karásek stal členem Rady České televize, ale po zvolení Jiřího Balvína ředitelem ČT, což se stalo v říjnu téhož roku, na tuto funkci rezignoval. O rok později skončil s farářováním u Salvátora, neboť se vrhl do politiky. Ve volbách v roce 2002 byl zvolen do Poslanecké sněmovny jako nezávislý za stranu Unie svobody – Demokratická unie, která tvořila koalici s KDU-ČSL. V letech 2002 až 2004 byl místopředsedou sněmovního výboru pro sociální politiku a zdravotnictví, zároveň v letech 2002–2003 členem výboru pro obranu a bezpečnost. V roce 2004 Karásek přijal členství v US-DEU a taktéž byl jmenován zmocněncem vlády pro lidská práva. Po prohraných volbách v roce 2006 ale ukončil svoje poslancování a o pár měsíců nato ho Topolánkova vláda odvolala i z funkce vládního zmocněnce pro lidská práva. Poté se ještě dvakrát snažil kandidovat do senátu, ale už neuspěl. Během své politické kariéry se stačil ještě jednou oženit – s mladou úřednicí Pavlou, která mu v roce 2004 porodila dceru Kláru. Krátce poté Karáskovi adoptovali z kojeneckého ústavu holčičku Markétu.

V roce 2007 vyšla Sváťovi v Curychu další kniha „Verlacht diese Hoffnungslosigkeit!“ (Vysmějte se téhle beznaději) a on sám se vrátil na kněžský stolec, když opět začal působit jako duchovní u Salvátora.

V roce 2010 byla vydána vzpomínková nahrávka „1. 1. 1990“, což je živý záznam Sváťova vystoupení pro časopis Vokno. Bohužel, v tomtéž roce Svatopluk Karásek prodělal mozkovou mrtvici, při které bylo postiženo řečové centrum a pravá část těla. Z této cévní příhody se zotavuje dodnes. Přejme mu tedy brzké uzdravení a zapějme si společně song „Je pozdě (It´s Too Late)“, který byl kdysi označen za hymnu českého undergroundu.

Stopáž: 52 minut – Rok výroby: 2014 – ST  AD  HD
Žánr: Dokument
Tento díl ve vysílání

Tento díl pořadu v současnosti nevysíláme. Můžete si však nechat zaslat zprávu, pokud se objeví v aktuálním vysílání:

Nastavit připomenutí

Starší data vysílání najdete kliknutím na následující odkaz.

Hledat všechna vysílání:
pořadu / tohoto dílu

Kdo je…
Svatopluk Karásek
Svatopluk Karásek

evangelický farář, písničkář

* 18. 10. 1942